Unproblematic Boy

Část 3.

"Jsem doma!" rychle jsem za sebou, celý udýchaný od běhu, zabouchl dveře a radostně se zasmál.

"Niallere!" ozvalo se přes celý dům. Máma už z kuchyně dupala směrem ke mně. "Víš kolik je hodin!?" měla v ruce vidličku. Večeře bývá o půl sedmé. Kolik je hodin!?

"Mami-"

"Je sedm! A tys tu měl být v šes-" zasekla se a přišla blíže ke mně. "Nialle?" zatla čelist a pěsti. "Niallere, tys' kouřil!?" chytla mě za vlasy a stáhla je dozadu.

"Ne!" zděsil jsem se. Na mě nikdy nevztáhla ruku, ale má sestra, Amy, ta byla věčně bitá. Neustále měla na těle modřiny, ale mohla si za to sama. Neměla porušovat pravdila. Měla být slušná.

"Přestaň lhát!" prskla mi do obličeje a napřáhla se. Zastavila se ale v pohybu. "Já tě bít nebudu." zasmála se. "Víš, kdo dnes přijel na večeři?"

Ne! Ne, prosím! Táta ne... Jen ten ne. Amy zbil tak, že byla několik dní v nemocnici a to jen přišla o pár minut později domů. Ano, jsou to výchovné rány, ale stejně... Je to vůbec legální?

Zaslechl jsem, jak svou elegantní pomalou chůzí přichází do chodby. Zadrhl se mi dech. Tak dlouho jsem ho neviděl... Je pořád na cestách, nikdy není doma. A mně se stane tohle, zrovna když přijede?

"Ahoj, Nialle." přišel ke mně. Byl mnohem vyšší než já. Na sobě měl stále svou dokonale padnoucí košili.

"Ahoj tati." pípl jsem rychle.

"Řekneš mi, co se stalo? Za co tě mám, podle máminých slov, potrestat?" zvedl obočí a složil ruce za záda.

"Byl jsem venku s přáteli. Oni kouřili a já načichl. A taky jsem přišel pozdě." cítil jsem slzy, jak mě štípou v očích. Nevěří mi. Nikdy mi nevěřili.

"Takže ty jsi nekouřil?" zvedl jedno obočí.

"Ne." zakýval jsem hlavou.

"Tak proč jsi tolik nervózní?" zvedl ramena ještě výš. To aby svou oběť mohl lépe psychicky zdeptat.

"Protože je mi jasné, že mi nebudeš věřit."

"To jsou silná slova..." poznamenal. Už to vypadalo, že mi věří, když v tom jsem schytal první ránu z mnoha.

Po dlouhé přednášce o lhaní a užívání návykových látek, jsem se celý rozbitý dostal kulhavým krokem do mého pokoje. Zamkl jsem za sebou. Zrcadlo mi ukázalo, že vypadám naprosto příšerně. Na tváři už se mi rýsovalo několik modřin a zbytek těla na tom nebyl o moc líp. Zalezl jsem do sprchy a nechal, ať mé rány na duši pohladí teplá voda. Stále se mi hlavou hnaly myšlenky na to, jak je to nespravedlivé.

Já přece nic neudělal. Ani jsem tu cigaretu nedržel. A že jsem přišel pozdě? To ano, přiznávám. Ale mám na to omluvu. Kdyby ale věděli, co se stalo, skončil bych mnohem, mnohem hůř. Nesmí vědět, že jsem nezůstal se skupinou mých přátel, nebo že jsem se vůbec vydal sám tak daleko. Kdyby věděli, že jsem měl na mále, že jsem takto nezodpovědný... Nejspíš bych skončil jako Amy. Ta se hned, jak jí bylo osmnáct, rozhodla odstěhovat. Byla na tom mnohem hůř. Nechtěla totiž překousnout, že jí ubírají svobodu. Ale oni to myslí dobře. Chtějí z nás mít slušné, úspěšné lidi. A to bez disciplíny nejde. Amy je teď ale šťastná. Přeji jí to. Každý si zaslouží být šťastný. A proto odjela za štěstím. Ano, nechala mě tu. Ale to jí neberu za zlé. Cítila, že musí odjet. A i když mě to bolelo, já jí to přál. Stejně tak jí přeju její vztah s jejím přítelem. Jmenuje se Kyle. Je tatér. A to se rodičům též nelíbilo. Ona by si měla sehnat přítele na úrovni. Kyle je na úrovni. Ale oni to nevidí. Jednou taky odjedu. Kamkoli se mi zlíbí. A budu šťastný, tak jako je Amy. Ale musím na to taky počkat. Má milovaná sestřička to také trpěla osmnáct let a přežila. Já musím taky. A zvládnu to. Stejně jako všichni ostatní. Amy také trpěla ve škole, stejně jako já. Nesnášela to tam. Taktéž já. Ale ona nezažila éru Liama Payna. Ona neví, jaké to je, když okolo ní projde. Co by na mém místě dnes udělala ona? Nejspíš by se s nimi začala bavit jako se starými přáteli. Nejspíš by Liama svedla. Ale taková ona prostě je. Je svá. Je impulzivní a netolerantní. Je prostě odvážná. Ne jako já...