Unproblematic Boy

Část 89.

To jsem tak pitomej? Jak jsem mohl nepoznat, že si se mnou jen hraje? Tak dlouho... Mohlo mi to dojít. Je jasné, že lže. Nemůže mě mít rád. Vždyť jsem se mu vecpal do života. Změnil jsem ho. A on to přece nemohl chtít. Byl jsem naobtíž. A teď, k tomu všemu, jsem zdědil jeden z největších gangů. Po tom, co on celý život dřel a já se jen flákal, jsem já dostal to, po čem on, nejspíš, tajně touží. Možná jsem mu ho měl předat. Ale nějak prostě cítím, že tohle v životě chci. Když jsem sem vešel... Hned mi bylo jasné, že vysoká a normální klidný život - to není nic pro mě. Věděl jsem, že tihle lidé v sobě mají něco víc. Jiskru. Jsou zapálení do toho, co dělají. A navíc mě přijali, i přesto, že jsem neudělal dobrý první dojem... Jenže stojí mi to za to? Stojí mi tenhle gang za to, abych ztratil další rodinu? Liama a kluky? Jenže Liam přece není můj. Není můj přítel. Celou dobu to na mě hrál. Ale mám věřit lidem, které vidím prvně v životě? Ale proč by mi lhali? Jenže co když se na mě domluvili, než jsem přijel a mají nějaké plány, jak mě odtud vyšachovat? Jsem prostě zmatený. Je toho hodně najednou. A proto je nejdůležitější soustředit se na chod klubu.

Ležel jsem v tuně papíru v tátově staré kanceláři. Všude byly výhružné dopisy, žádosti o splácení a smlouvy - jak porušené, tak nedávno podepsané. A na mně bylo to všechno roztřídit a začít to řešit.

Je toho moc. Vždycky jsem si myslel, že ten cvok je blázen do pořádku, protože když doma bylo něco o milimetr posunuté, zuřil. Tady to ovšem vypadá jako po výbuchu. Možná nervovém, nebo taky jaderném. Každopádně tu něco muselo vybuchnout.

"Nialle?" objevila se ve dveřích Tobyho hlava a já si vytáhl sluchátka z uší. "Promiň, kelpal jsem, ale neozval ses..." byl celý nesvůj.

"V pořádku, někam se posaď..." rozhlédl jsem se. "Co se děje?"

Je to tu jak v nějakém tisku...

"Já jen... Nechci se vracet." vydechl hlasem plným rozpaků.

"Co?"

"Ti lidi tady jsou fajn a berou mě, ale u Liama-"

"Chápu. Tak tu klidně zůstaň." zasmál jsem se. "Ty ses bál mi to říct?"

"Jo, myslel jsem, že se budeš zlobit." uchechtl se.

Jsme tu druhý den a klukům - Jimmymu, Brookovi a Riu - se povedlo ho konečně rozmluvit. Je veselejší a uvolněnější. Jsem rád, že si sedli.

"Fajn, ještě něco?"

"Ne, to je vše. Nebo vlastně ne. Došly mi prášky od bolesti." zasuhral.

"Toby, jsme tu dva dny a ty jsi stihl spotřebovat tři krabičky. Napíšu..." začal jsem hledat v papírech jméno zdravotníka. "Donymu, aby ti zavedl pravidelné brání. Takhle za chvilku budeš závislej."

"Tak dobře. Nebudu dál rušit, očividně máš hodně práce."

"To teda..." zabrblal jsem a on zmizel za dveřmi. Já si opět nasadil sluchátka a dál se prodíral tím děsem.

Co jsem komu udělal? Bože, teď by se mi tu hodil Mike. Ten je úředník, pomohl by mi. Jenže tu není. Jsem tu sám s lidmi, které neznám. Neznám ani jejich roli tady. Jak dlouho to potrvá? Budu pořád na vše sám? Doufám, že ne.

Najdenou jsem, z ničeho nic, v papírech na hromadě 'smlouvy,' zahlédl Kimovo jméno.

Sakra. Večer bude ten hovor. Jestli s námi zruší dohody, jsme v průšvihu. Nemáme šanci to všechno sami zvládnout. A já brzy přijdu o život.

Hned na to jsem papír dal na hormadu, kterou jsem nazval 'musím pročíst a vyřešit' a dál pokračoval. Pak ovšem hudba v mých uších utichla, mobil začal vibrovat a na obrazovce se objevilo Liamovo jméno.

Ne, teď s tebou fakt mluvit nebudu.

Nechal jsem dohrát můj úžasný vyzváněcí tón a dal se zpět do práce. Jsme tu druhý den, jak už jsem zmínil. Zítra máme jet domů, ale já nejsem ani ve čtvrtině práce. Papíry si domů vzít nemůžu, protože by hrozilo odcizení. Pravděpodobně tu budu muset ještě zůstat a vrátit se, až to dokončím.

Jenže až to dokončím, najde se další práce. A pak další a další. Co když už se domů nedostanu? Co když tu budu muset zůstat?

"Nialle!" zaburácel někdo ve dveřích a vytrhl mě tak z mých myšlenek.

"Jo?" pípl jsem.

"Pojď se mnou do skladu, dostaneš jednu z našich zbraní. Ta tvoje je nějaká rozbitá." zachechtal se nakonec Ed.

Rozbitá? Než jsme odlétali, byla v pořádku...