Unproblematic Boy

Část 95.

Propaloval jsem je všechny pohledem a stále si to nechtěl přiznat. Nebyl jsem si jistý, jestli Henry třeba není v nemocnici, protože to muselo být vážné. Jenže na druhou stranu, spali by všichni tady a nikdo by nebyl u něj?

Po nějaké době jsem se odhodlal si sednout na gauč. Dusil jsem v sobě syčení a bolestné steny. Jak už jsem se zmínil, byl jsem dost zesláblý, a tak nebylo divu, že na mě začala padat šílená únava a oči se mi samy zavíraly. Z toho mě ale probralo šustění peřiny a následné vyslovení mého jména.

"Nialle? Proč jsi mě nevzbudil? Bolí tě něco?" probral se Zayn a zašeptal. Já jen záporně zakroutil hlavou. "Jak je ti?" odpovědí se mu stalo pokrčení rameny. "Aha..." prohlédl si mě od hlavy až k patě. "Pojď se najíst." postavil se.

"Co budeme jíst?" ozval se hned Harry.

"Ty budeš jíst to, co si uvaříš." odbyl ho.

"Hm..." opět ze sebe vydal.

"Ni? Jsi vzhůru!?" sledoval mě Louis.

"Ahoj." zachraptěl jsem.

Pro boha, to je bolest!

Můj hlas nebyl téměř slyšet. Musel jsem spát déle, než jsem čekal. Vyděšeně jsem si sáhl na krk a podíval se na Zayna.

"Jak dlouho jsem spal?"

"Nespal jsi..." vydechl těžce.

"Co-"

"Byl jsi v kómatu. Osm dní."

Jako bych mu nerozuměl. A možná, že vážně ne. Možná si jen dělá srandu, a-

"Ni!" objal mě pevně Liam.

"Au..." sykl jsem a on mě políbil na tvář.

"Bože, snad nikdy jsem se takhle nebál! Tohle už mi nedělej!" uraženě nafoukl tváře, nad čímž jsem se usmál.

"Vždyť se nic nestalo." zachechtal jsem se.

"Malém jsi vykrvácel!" bručel.

"Haha, fakt vtipný. Nemohlo to být tak vážné." usmál jsem se a sedl si mu do klína.

"Nedělá si srandu. Stačila by minuta a ty bys tu už s námi nebyl."

"Jo, stejně jako chudák H-" Mike to nestihl doříct a Zayn mu zarazil loket do žeber.

"Jak je na tom Henry?" cítil jsem slzy v očích. Otázku jsem formuloval schválně takhle, abych snížil šanci na špatnou odpověď.

"Nialle, je mi to líto-"

"Sakra." vzlykl jsem.

"N-"

"Bože, kdybych vystřelil!" zaječel jsem zoufale a rychle se postavil na nohy.

"Ni, nemůžeš za to-"

"Můžu! Můžu za to všechno!" prskal jsem nepříčetně. "Kdyby nebylo mě, nikdo by neměl takové problémy! Henryho dcery by měly tátu! Jeho žena muže! Nezemřel by nespočet lidí! Jen kvůli mně!"

Nikdy jsem neměl takové výčitky svědomí, jako tehdy. I když jsem si byl danou částí jistý, že to má chyba nebyla, vinil jsem se z toho. Protože jsem mu nepomohl.

Kdyby nepostřelili mě, mohli ho možná zachránit. Je tu tolik kdyby... Kdyby mě tentokrát Stuart zabil, mohl být klid.

Opřel jsem se o zeď v chodbě a tiše stál. Hlavu přitisklou na studenou omítku, ruce za krkem. Zoufale sevřená víčka k sobě a hluboké dýchání. Na nic víc jsem se v tu chvíli nezmohl. Točila se mi hlava a slábnul jsem více a více.

Liam za mnou beze slova přišel a pevně mě objal. Přitiskl mě na něj, že jsem skoro nemohl dýchat. Jak bolestí, tak díky vzlykání.

"Li, on-on byl pro mě jako strýc... On měl rodinu. On-on-"

"To je dobrý, Ni."

"Tohle jim nedaruju..." zoufale jsem se snažil nadechnout, ale moc mi to nešlo.

"Klid... Pojď ještě spát."

"Neusnu."

"Zayn ti dá léky na spaní. Uklidníš se."

"Nechci tam být sám. Nechci jít spát!"

"Budu tam s tebou, dokud neusneš." políbil mě na tvář. "Slibuju." a znovu.

"Ale-"

"Prosím." dodal rychle a udělal na mě psí oči.

"Dobře... Ale potom mi řekněte, jak to všechno pokračovalo a jestli máte nějaké plány, ano?"

"Určitě." usmál se andělsky. "Kluci, jdeme si ještě lehnout. Zayne, dáš Nimu něco na-"

"Jo, už je má nahoře na stole." mrkl na něj a vydali jsme se do schodů.

Stále se mi stěží dýchalo. Bylo to zvláštní. Jako bych měl na prsou obří balvan. Neskutečně mě bodalo v boku. Každý schod mi připadal nezdolatelnější. Najednou se mi zatočila hlava a jediné, co jsem zaregistroval byl Liamův vyděšený výkřik a snaha mě jakkoliv zachytit, ovšem následně jsem se zády zabořil do ostrých hran schodiště.

Pak už jen nesnesitelné ticho a tma, přes kterou si člověk nevidí na špičku nosu a nedokáže se v ní zorientovat.