Unproblematic Boy

Část 19.

"Co?" prskl jsem nazpět.

"Takže tobě nestačí tyhle problémy, ale ještě se začneš tahat s nějakým kriminálníkem!?" vyjela na mě, opět.

"Já už nevím, co mám dělat!" postavil jsem se před ní. "Ty mi celou dobu lžeš! Máš mě vůbec ráda!? Nemáš, že!? Taky ti za to platili!? Jak moc mě nesnášíš!? Jak velkou přítěží pro tebe teda jsem!? Já se snažil být dost dobrý! Ale to očividně nestačí..." rychle jsem se od ní otočil a nasedl do auta. Nebudu to dál řešit.

To, že se člověk s někým obejme hned znamená, že jsou spolu? Co se s ní stalo? Rodiče stejně nesnášela. A mě očividně taky. Ale tohle jsem si nezasloužil. A nebo ano? Asi ano, když se to děje...

Zapnul jsem rádio a poslouchal hudbu. Občas jsem si mumlal text a snažil se nemyslet na vše, co se děje kolem. Bylo mi mizerně. A to ještě nebylo ani odpoledne. Bylo devět ráno...

"Nialle." nasedla Amy. "Já tě přece miluju, jsi můj bráška... Jak tě vůbec napadlo, že tě nemám ráda?" nevěřícně kroutila hlavou.

"Možná proto, jak se ke mně najednou chováš."

"Jenže-"

"Jedem?" nasedl Liam.

"Jo." kývl jsem a dál je oba ignoroval, i když na mě mluvili.

Cesta byla dlouhá. Jeli jsme kolem mého lesa a daleko za něj. Vůbec jsem to tam neznal. Liam odbočil do boční uličky a dojel až na její konec. Byl tam krásný luxusní dům. A ten, jak se ukázalo, byl jeho.

"Vítejte." otevřel nám.

Amy šla první. Jak moc mně se nechtělo dovnitř... Nakonec jsem se tam ale dokopal. Musím říct, že to tam bylo krásné. Takové... Domácí. Ne jako u nás.

"Amy, pojď se mnou. Blonďáčku, ty budeš mít pokoj nahoře, poslední dveře na konci chodby, v pravo." navedl mě. Kývl jsem a vydal se tam, mezitím co oni zmizeli někde v dolním patře.

Otevřel jsem ony dveře a naskytl se mi pohled na pokoj s čistě bílými zdmi. Uprostřed byla černá postel a černé skříně. Vedle byla taktéž sladěná koupelna. Tašku jsem hodil na zem a svalil se na postel. Díval jsem se z okna na stromy, jak se pohybují ve větru. A jen poslouchal jejich šum.

Po nějaké době se ale ozvalo klepání. "Blonďáčku?" otevřel dveře.

"Hm?"

"Nemáš hlad?" zněl ustaraně.

"Ne." pípl jsem. Já zněl pro změnu zničeně, ale necítil jsem se tak moc příšerně, jak to znělo.

S povzdechem přešel ke mně na postel a sedl si. Nic neřekl, jen se na mě díval - to jsem ovšem jen odtušil, protože jsem k němu byl otočený zády.

"To s Amy mě mrzí. Já... Osahával jsem tě schválně. Aby to vypadalo, že jsem ti nelhal. Ale fakt mi vadí někoho objímat."

"Cítíš se pak slabý." doplnil jsem ho. "Mám to stejně. Doufal jsem, že to neuděláš." uchechtl jsem se.

"Oh..." vyšlo z něj. "Pojď se najíst." poručil.

"Ne..." zaúpěl jsem.

"Musíš jíst. Zítra ti začíná výcvik."

"Já nechci." zaprotestoval jsem a hodil přes sebe deku.

"Nialle." zasmál se. "Dělej a nebuď jak malej." stáhl ze mě onu přikrývku.

"Ne..." zasmál jsem se taky.

"Nenuť mě tě tam donést." pronesl výhružně.

"Mě bys neunes'. Jsem moc moc těžký." spokojeně jsem se uvelebil.

"Myslíš?"

Teď jsem začal pochybovat Liame...

"Jo." nestihl jsem to pořádně ani doříct a on si mě hodil přes rameno jako pytel brambor.

"Hej!?" zasmál jsem se nad tím, co ze mě vyšlo. Chtěl jsem na něj začít řvát, ale pak mi hlavou proběhla otázka, jak mě dokázal zvednout.

"Čemu se směješ?" začal skákat - skákat! - ze schodů a smát se.

"To bolí!" smál jsem se taky. "Polož mě! Jsem vážně těžký, ještě si ublížíš!"

"Přestaň lhát!" pleskl mě pres přes zadek.

"Přestaň mě osahávat!"

"Tak nezlob!"

Donesl mě do kuchyně a položil na židli. Já úlevně vydechl, protože jsem měl jeho rameno zaražené v žebrech, a díval se na tři plné talíře číny. Amy mi věnovala omluvný a smutný pohled a dali jsme se do jídla. Pak mi začal zvonit mobil, jenž ležel na lince.

Neznámé číslo...

"Zvedni to." kývl Liam. Všechny nás přešla sranda.

Já nasucho polkl a došel k němu. Poslední hluboký výdech a jdeme na to...

"Niall Horan." představil jsem se.

"Na dlouho se neschováš pískle." zasmál se. Já ztratil hlas a roztřásly se mi jak nohy, tak i ruce. Musel jsem si sednout. "Již brzy se zase setkáme. Užívej svobody a života, dokud ho máš."