Unproblematic Boy

Část 96.

Vzbudilo mě pravidelné pípání. Po chvíli mě do nosu udeřil příšerný zápach dezinfekce a začal jsem vnímat bolest hlavy, tepání v břiše a jak na mě svítí přímé bílé světlo.

Ostrý jas mi nedovolil otevřít rychle oči. Proto jsem byl donucen zvednout pravou ruku a překrýt si tvář. To jsem ale zjitil, že ji nemůžu ohnout, neboť v ní mám kapačku. Měl jsem na sebe přivázané i další hadičky a až tehdy mi došlo, že jsem vlastně v nemocnici.

Vyděšeně jsem se rozhlédl okolo a opět začal vzpomínat, co se stalo. Byl jsem sám v místnosti vymalované na velmi světle žlutou, okolo mě zelené rostliny podobající se aloe vera a na stole sklenka s čajem a kus chleba. Závěsy byly zatažené, venku vládla bouřka.

Slyšel jsem, jak za prosklenými dveřmi stále někdo chodí, ale jak už jsem se zmínil, závěsy byly zatažené. Nasucho jsem polkl, až mě zaškrábalo v krku. Oči mě pálely.

"Pro Boha." zakrákal jsem a pokusil se posadit, ovšem bolest mi to na první pokus nedovolila. Nevzdal jsem to a po chvíli to vyzkoušel znovu.

Myslel jsem si, že to nejhorší mám za sebou, ale po snaze se postavit mi došlo, že nic nebude tak snadné. Naštěstí jsem se chytil stolu a díky němu nespadl. Sundal jsem ze sebe všechna ta nemocniční zařízení a snažil se vyhledat hodiny, kalendář nebo nejlépe můj telefon, ale vše bylo zbytečné.

Došel jsem, opravdu pomalu, ke dveřím, odhrnul závěs a stiskl kliku. Dostal jsem se na chodbu. Nikde jsem nezahlédl žádnou známou tvář. Všude jen lidé v bílém, což mě dovedlo k myšlence, jak je možné, že mám na sobě své oblečení.

Vydal jsem se k největšímu zdroji hluku a objevil se u kantýny. Plno lidí se na mě blbě dívalo a já nechápal, co jim na mně vadí.

Měl bych vyhledat sestru...

Otočil jsem se. Nevěděl jsem kudy jít, a tak jsem se vydal stejnou chodbou, jakou jsem se sem dostal. Asi páté dveře na sobě měly nápis Sesterna a já se odhodlal zaklepat.

"An-" zasekla se. "Pane Horane, vy jste již vzhůru?" zasmála se falešně a v očích měla hrůzu.

"No, ehm-" nevěděl jsem, co na to říct.

"Vydržte chvíli, dám vám léky od bolesti. Vaše zranění byla rozsáhlá, musí vás všechno bolet." zasmála se jiná a vyžduchla ji ze dveří, přičemž mi do rukou cpala léky. "Pojďte na pokoj. Vy se někdo ozvěte panu Paynovi." opět se jí v očích objevil děs a já pochopil, že jsem se sem nedostal jako normální člověk, ale hrabal se v tom i Liam. Vydal jsem se společně se sestrou na pokoj. "Oh, mé oči..." zanaříkala, když vešla a snížila jas světel.

"Můžu mít pár otázek?" vykoktal jsem.

"Jen se ptejte." řekla celá "nadšená."

"Co se stalo?"

"Podle slov pana Payna jste upadl ze schodů a to zranění na břiše, které ošetřil jiný lékař, bylo ze zkoušky na střelnici."

"Co mi vlastně je?" pokračoval jsem.

"Měl jste silné vnitřní krvácení, otřes mozku a podle slov nějakého vašeho přítele jste byl nějakou dobu v bezvědomí na následky šoku."

"Děkuju." pípl jsem a ona byla na odchodu. "Jo, ještě něco!" zastavil jsem ji. Kývla hlavou, stojící ve dveřích, na znamení, že mě poslouchá. "Kdy můžu jít domů."

"Až-"

"Teď." vlítl do místnosti jako neřízená střela Liam, věnoval mi polibek na čelo, sebral jednu tašku ze země a vyšli jsme.

"Děkuju vám, na shledanou!" prskl jsem ještě rychle k sestřičce a on mě táhl za ruku přes celou chodbu. Snažil jsem se mu stačit, ale bohužel jsem na tom nebyl vůbec dobře, a tak jsem ho jen zdržoval.

"Nia-" chtěl mě obejmout Louis, ale skočil mu do toho Zayn.

"Teď ne. Rychle, padáme." prskl a dál mě táhli bez vysvětlení ven. Mé věci hodili do dodávky a vyjeli jsme. Kluci celou cestu mlčeli a dávali si pozor na jiná auta. Nevím, jak dlouhou dobu jsem strávil v nemocniční posteli, ale rozhodně se stav všech problémů musel ještě o dost zhoršit.

Co mě překvapilo bylo, že jsme pouze objeli Liamův dům a dál mířili až ke klubu, kde kluci začali vystupovat, přičemž si každý držel svou zbraň v ruce a vyděšeně se rozhlížel okolo. Kluci vzali mé tašky a já mezitím otevřel dveře do klubu. Hned co se za námi zavřely, Liam mě sevřel v obětí.