Unproblematic Boy

Část 65.

Eliot si pročetl smlouvu a podíval se naším směrem.

"Má to jen jeden jediný háček." pronesl. "Budeme spolu normálně obchodovat, není to jen smlouva k míru, ale také o spolupráci. Každopádně..." povzdechl si. "Ten háček je v tom, že by měli přístup ke všem naším informacích a... No když to shrnu a přeženu, spojili bychom gangy. No a to mi nepříjde moc výhodné... Po tom, co by Niall dostal pod sebe své lidi, by se smlouva buď rozšířila, nebo by pravděpodobně padla a nebo se nějak upravila. Každopádně, je jen na vás, jak dlouhé bude trvání smlouvy, jak to všechno bude fungovat a nerad to říkám, ale běží vám čas." dokončil svůj proslov, podal mi papíry a s rozloučením odešel.

"Kimovi se nedá věřit..." prskl Louis. A já věděl, že bych měl věřit těm, kteří jsou se mnou už tak dlouho, ale něco mi říkalo, že Kim není tak špatný, jak o něm mluví.

"Měli bychom to aspoň zkusit. Jako dočasné řešení-" přerušil mě můj mobil.

"Kdo volá?" zeptal se Louis, kterého údajně z nemocnice pustili, ovšem vypadal naprosto příšerně.

"Kim." pípl jsem a zvedl to.

*Ahoj Nialle, sejdeme se dneska večer zase v té restauraci a řekneš mi, jak jste se dohodli. Může být?* zněl najednou tak mile. Jak by mohl být takový podvodník?

"Dobře. Zase v ten samý čas? A může mě tam někdo-"

*Ne, přijeď zase sám a nebo tě vyzvednu. Ano, zase v ten samý čas.* přerušil mě.

"Dobře. Tak... Je mi to blbé, ale vyzvedneš mě teda?" uchechtl jsem se.

*Jasně. O půl budu před tvým domem.* položil to.

"Co chtěl?" prskl Shawn.

"Večer zase budu pryč. Předám mu tu smlouvu." nasucho jsem polkl, ani nevím proč.

"Pojedu s tebou." prskl nešťastně Liam.

"Ne, nikdo tam nesmí být." zastavil jsem ho.

"Je nebezpečný! Divím se, že ještě žiješ! Víš co všechno udělal!?" rozkřikl se na mě. Normálně by se mi chtělo brečet, ale tentokrát jsem si byl jistý, že nemají pravdu, a že se mýlí.

"Není! A pojedu tam! Sám! Já mu věřím!" prskl jsem a vražedně ho propaloval pohledem. Šlo vidět, že mu to v hlavě šrotuje.

"Fajn." prskl nazpět a odešel za Harrym.

"Ni..." objal mě pevně Louis. Už bylo okolo páté ráno, všichni jsme byli unavení a podráždění. Celou noc jsme to rozebírali.

"Lou... Jak se máš? Je ti líp?" usmál jsem se a taky okolo něj omotal ruce.

"Všechno mě bolí, ale jsem rád, že mě Harry vzal taky a nemusím ležet doma." zasmál se. Cítil jsem, že téměř usíná.

"Harry?" šeptl jsem k němu, když se o mě Loui opřel celou svou váhou a začal pravidelně oddechovat. "Vem ho domů." usmál jsem se.

"Pa, Nialle, ať všechno dobře dopadne a my se jen mýlíme." usmál se, vzal ho jako princeznu, políbil ho na čelo a zmizeli.

Mě ovšem čekal odvoz v podobě podrážděného Liama, který mi nevěří, bojí se o mě a nejradši by mě zamkl ve sklepě.

"Li?" došel jsem k němu a jako kočka se omotal okolo jeho ruky.

"Copak?" usmál se, v očích se mu honily jiskry.

"Pojedeme domů, prosím?" udělal jsem psí oči.

"Tak pojď, prosím tě..." zasmál se a po rozloučení jsme nasedli do auta a mířili do mé milované postele.

Až se to všechno vyřeší, měl bych se domluvit s Amy a jít zase zpět do školy. Moment... Co je vlastně s Amy? Jak jsem na ni mohl zapomenout!?

"Liame? Kde je Amy?" otočil jsem se na něj plný strachu.

"U té její kamarádky myslím." zamračil se. "Vy si nevoláte?" taky se na mě podíval.

"Ne." zakroutil jsem hlavou.

"Měla by být u té kamarádky. Ale taky jsem ji dlouho neviděl. Vlastně tomu bude už týden. Zítra za ní zajedeme." usmál se a dál věnoval soustředění cestě.

Po příjezdu domů jsem si skočil do sprchy, hodil do sebe trochu jídla a šťastně došel až k posteli, na které už ležel Liam.

Kéžby věděl, jak moc rád bych s ním strávil trochu víc času než jen ten, ve kterém spíme...

Lehl jsem si k němu zády a hodil přes sebe deku, protože se už venku začalo ochlazovat. Liam si mě přitáhl blíž, položil ruku přes můj bok a s úsměvem mi políbil krk.

"Dobrou noc, blonďáčku."