Unproblematic Boy

Část 72.

"Promiň, nevím, co mě to popadlo..." uchechtl se a propletl si se mnou prsty.

"Jak to myslíš?"

"Jsi úplně studený." ignoroval mě. "Pojď, odvezu tě domů."

"Když mně se nechce." stáhl jsem ho zpět, když chtěl odejít.

"Je jedenáct. Musíme jít." zasmál se.

"Ne..." zabručel jsem. Vážně mi bylo krásně. Ale zima mi byla, to ano. Proto jsem se, ač jsem si to neuvědomil, přitulil k němu. Došlo mi to, až když mi obmotal ruku okolo ramen.

"Jsi jako kotě." zasmál se.

"Promiň." odtáhl jsem se.

"Ne, neodcházej ode mě." zase mě přitáhl k němu. To už jsem ale stál a tak jsem mu spadl do klína. "Klepeš se." zasmál se a objal mě.

"Nediv se. Fakt je tu kosa." zvedl jsem hlavu z jeho hrudi a navázal s ním oční kontakt. Jeho oči doslova zářily. Zvedl jsem svou ruku a, ačkoliv to bylo nejspíš nevhodné, palcem jsem přejel přes onu juzvu, která mu neustále připomíná, co za hrůzy si zažil, ačkoliv byl nevinné dítě. Ani jsem nemrkl a už mě líbal.

Chvíli jsem se cítil neskutečně provinile, až jsem měl chuť řvát, pak přišlo i na myšlenky na Stuarta, jenže po nějaké době to celé přešlo a já... Já se v tom prostě vyžíval. Nebylo to stejné jako s Liamem. Bylo v tom něco víc... Prostě jsem to cítil. Nebyl ani z části jako Liam. Jeho rty byly hebké a navíc byl opatrný a něžný. To jsem od Liama nepoznal. Vždycky mi přišlo, jako by mu šlo jen o jednu věc. O sex. Ale Kim? Nikam dál jít nechtěl. Nic víc po mně nevyžadoval. A možná proto to bylo tak kouzelné...

"Promiň, omlouvám se..." očividně se taky cítil provinile, protože se odtáhl a začal mě palcem hladit po tváři.

"To nic." políbil jsem ho ještě jednou. Co mě zaskočilo, jeho ruce se nehnuly níže z mých zad. Ano, občas mi prsty vjel do vlasů, ale nikam jinam se nehnul.

"Ne, Ni, tohle... Skoro tě neznám, tak jako ty neznáš mě. A-"

"Spolupracuju, nebo snad ne? Urazil jsem tě nějak, nebo ti ublížil?" začal jsem se strachovat.

"Ne, určitě ne. Ale Ni, ty máš přece přítele, pamatuješ? Tohle bylo sakra špatný a hlavně nepřípustný." zakroutil hlavou. "A nečestný." semknul rty do tenké linky.

"Nejsme spolu." zamračil jsem se.

Nejsme, nikdy jsme si to neřekli. On mi řekl, že mě asi miluje, ale to bylo jen jednou, a pokud si dobře pamatuji, byl přiopilý a chtěl sex. A já hlupák si myslel, že ho miluju. A tak jsem mu to řekl taky. Navíc, nejsem jeho. On sice říká opak, ale nejsem. Nikdy jsem nebyl. Nikdy se ke mně tak nechoval. Tak přece nejsem... Na tohle mám právo. Nebo snad ne? Ale na druhou stranu, Liam...

"Vážně?" vykulil oči.

"Asi ne. Nikdy jsme si to neřekli." sklopil jsem pohled.

"Fajn." rychle prskl a opět lapil mé rty do těch svých. Já si na něm přesedl, abych byl obkročmo a jen jsem si to užíval.

Užíval jsem si, že nejsem sám. Že je tu se mnou. Že cítím jeho teplo. Jeho dech. Rty. Že je tady. Že se nemusím, aspoň na chvíli ničeho bát. Že mě vyslechne, podrží, pomůže... A že je tu pro mě.

Byli jsme tam ještě hodinu. Rty jsem měl opuchlé, bolel mě jazyk a měl jsem okousaný spodní ret. On na tom ovšem nebyl o nic líp.

Liam mě zabije.

Problesklo mi hlavou, a tak jsem se odtáhl.

Liam zabije jeho.

Podíval jsem se mu bolestně do očí.

Říkal, co je moje, to si chráním. Nedá mě. Bere mě jako jeho psa. Jeho majetek. Ale já jsem přece svůj.

"Měli bychom jít..." zašeptal, naposledy mi věnoval polibek a zvedl se, přičemž mě nesl až k autu.

"Liam mě zabije..." zaúpěl jsem, když jsem se podíval do kamery na mobilu a viděl, že tohle nepůjde zamaskovat. "Musím se nějak vymluvit, takhle jet domů nemůžu..."

"A co mu chceš říct?" zasmál se a nastartoval. Já mezitím rozepsal zprávu, adresovanou Liamovu číslu. Pak mě ovšem napadla lepší výmluva, a tak jsem ji zase smazal a mobil schoval do kapsy.

"Že jsme se opili a přespal jsem u tebe." zasmál jsem se. "Můžeš mě odvézt k Amy?"

"Ne, určitě tě později budou hledat. Přespíš u mě."