Unproblematic Boy

Část 1.

Niall

"Mami, ano, neboj se." kývnu jí už po sedmé, když mě stále poučuje o tom, že ven s přáteli můžu jít jen když mám dokonalé známky, hotové úkoly a doma musím být v šest. Dále si musím hlídat slovník, žádný alkohol, sex, drogy, cigarety a nezdvořilosti, a v žádném případě nesmím provést nic, co by pošpinilo jméno Horan.

"Neboj se... Kolikrát to řekla tvá sestra? Kolika lidem jsme museli zaplatit, aby se to nedostalo ven? Nialle, přísahám, že jediný problém, jediná dvojka, a už tě ven nikdy nepustím!" strčila mi její dlouhý vyhublý ukazováček před obličej a prskala na mě výhružná slova. Ona mi stále nevěří, že já jsem to jediné bezproblémové dítě, které si tak moc přeje.

Já jsem to, co ona chce. Takhle to funguje. A nikdo se nikdy neptá, jestli se mi to líbí, nebo ne. Prostě jsem Niall Horan. Sen každé matky. Bezproblémový syn.

"Mami, nic se nestane. Jen se projdeme po lese a-"

"Po lese? Mezi feťáky!? V nepořádku? Kdo ti ty boty potom umyje!?" začala zmatkovat. Lidi už na mě čekají nejméně půl hodiny.

"Mami, čekají na mě. Už hodně dlouho. Nic se nestane, nic neušpiním a doma budu v šest... Prosím."

"Tak fajn." povzdychla si. "Ale ani o minutu později!" zase zvedla svůj vznešený prst. "A Nialle?" houkla na mě ještě. "Nehrb se! Hlavu vzhůru!"

Kdokoliv jiný by si řekl, že to řekla jen pro efekt, ze srandy, ale má máma si srandu nikdy nedělá. Myslí to vážně. Očividně jsem se hrbil. A tak jsem svá záda narovnal a vyšel ven. Jaké sklamaní, že odešli beze mě...

Čekal jsem to. Nemám moc přátel. Nejsem zrovna oblíbený... Ono, když vaše nálepky jsou: šprt, mamánek, pan dokonalý nebo chytrolín, občasně buzna či buzerant, není se čemu divit. Kdybych to shrnul, jsem "ten divný."

Domů jsem se ale nevydal. Měl jsem téměř tři hodiny volna poprvé za tento měsíc, který se mimichodem blíží ke konci. Poprvé mám klid. Můžu si užívat ticho a částečnou svobodu.

Bylo mi jasné, že ta úžasná skupinka, co mě pozvala ven, aby si ze mě mohla dělat srandu, vlastně ani nepříjde, ale onu historku s lesem jsem si nevymyslel. Když už se mi tedy někdy povede dostat ze spárů školy či rodiny, jdu vždy do lesa. Sám nevím proč. Prostě se mi tam líbí. Cesta ale není tak jednoduchá.

Žijeme v části Londýna, kde jsou jen parky. Tramvají či autobusem jet nemůžu, protože je to podřadné, proto chodím pěšky. Ano, je to okolo sedmi kilometrů, ale já jsem sportovec, a proto to zvládám bez problémů. Stejně tak i proplouvám mým dokonalým životem. Bez problémů.

Abych cestu ještě upřesnil, zkratka vede velmi tmavou a nechutnou ulicí, plnou špíny a takzvaných feťáků, kteří vás chtějí jen okrást či přepadnout. Ano, je to nebezpečné, ale nemívám čas to obcházet další pětikilometrovou trasou. Dnes se mi to ale vymstilo...

"Hej, to je ten divnej týpek od nás, Liame!"

V tu chvíli jsem věděl, že je zle. Zrychlil jsem na kroku. Liam Payne. Ten, co všechny mlátí. Ten, co kouří. Ten špatný. Když jsem okolo nich procházel, okolo něj a jeho skupinky, mohlo mi dojít, že je to jako mávat na býka červenou vlajkou.

"A co s ním?" vyfoukl kouř.

"Neříkej mi, že se taky nenudíš." žduchl do něj Harry.

"Jako nuda dneska je..." pokýval hlavou.

"Hoši, jestli ho chcete, měli byste si pohnout, už je skoro pryč..." odplivl si Louis.

"Fajn, ale rychle." kývl nakonec onen slavný Liam.

Co jsem udělal? Rozběhl jsem se pryč. Pořád jsem je měl za patami, téměř mi dýchali na záda, ale oni mají kuřácké plíce, a proto neudýchají to, co zvládnu já. Utekl jsem jim.

Bůh ví, jak bych skončil, kdybych zpanikařil. Co by se mnou všechno udělali? Své oběti, co jsem slyšel, většinou mlátí, znásilňují je a nebo je nutí do věcí, které by ony samy neudělali. Například jednu holku donutili kouřit trávu a ona díky tomu skončila v nemocnici. Nikdy je ale nestihl žádný trest. Vždy se z toho vyvlékli. Prostě to zakecali.

Došel jsem až k obrovskému mostu, za nímž se můj dokonalý les nachází. Jenže jsem zjistil, že je tu menší problém. Na jeho konci stála další skupinka lidí, co nevypadala zrovna přátelsky. Než jsem se stačil otočit, všimli si mě. Chtěl jsem se rozběhnout pryč, ale zahlédl jsem pro změnu skupinku Liama.

A tak, prosím, začalo největší dobrodružství života Nialla Horana.