Unproblematic Boy

Část 60.

Kluci odešli a pokoj spadl do ticha.

"Pojď sem Ni." poplácal na místo vedle sebe na posteli a o kousek se ještě posunul. Já si k němu sedl a on mi omotal ruku okolo ramen, tak, jako vždy. "Jak ti je? Co se stalo na té akci?"

"To není důležité... Jak je tobě Loui?"

"Já jsem přežil. Ale připadá mi, že tebe něco hodně vzalo... Co se stalo?" téměř usínal.

"To počká. Měl by sis odpočinout." usmál jsem se, když si zívnul.

"Dělej, než usnu." uchechtl se.

"Jen... Mrzí mě, že jsem ti nekryl záda." sklopil jsem zrak.

"Ni," rozesmál se na celý pokoj. "Já měl kryté záda, ale prostě jsem tam vběhl, protože jsem si nedával pozor. Ty za to nemůžeš, neměl jsi mě jak krýt."

"Bál jsem se o tebe. A pak jsem na to stejně zapomněl." chtělo se mi ze mě brečet.

"To už tak prostě je. Musíš krýt sebe a jiné lidi. Ti, co jsou ze hry už na začátku, už ve tvé hlavě nemůžou zabírat místo. Jsem rád, že vy jste v pořádku." usmál se. "Slyšel jsem, že jsi zase zaválel." šťouchl do mě loktem.

"Neřekl bych. Jen jsem nechtěl, aby mi nikdo umřel před očima." skousl jsem si spodní ret.

"Jsi unavený Ni. Jeď domů s Liamem." vyháňel mě. "Harry tu se mnou zůstane a můžete klidně kdykoliv přijet."

"Dobře, nechám tě odpočívat." vstával jsem.

"A Ni?" houkl na mě ještě.

"Jo?"

"Buď na Liama hodný... On to tak nemyslí. Ni... On tě prostě miluje. Zamiloval se a bojí se, že se to někdo dozví. Proto je na tebe tak hnusný. A navíc se o tebe bojí na každém kroku."

Najednou jsem nevěděl, co říct. Určitě s toho všiml.

"No tak už běž." zasmál se. "Pa Ni."

"Pa Loui." zavřel jsem za sebou dveře a vyšel na chodbu.

"Co ti chtěl?" zasmál se Tin. Já nad tím jen mávl rukou.

"Jedeme domů prosím?" připletl jsem se k Liamovi.

"Určitě." propletl si se mnou prsty a políbil mě na klouby.

"Sbohem kluci." zamával jsem jim, stejně tak oni mně.

"Jak se cítíš?" zeptal se, když jsme nasedli do auta.

"Nic moc. Jsem dost unavený." usmál jsem se. Liam nastartoval, položil ruku na mé koleno a vyjeli jsme. Po cestě jsem už vážně usínal.

Tohle není fér. On mě miluje? Jak by mohl, když mě vidí jako malé dítě? Já ho miluju. Sice jiným způsobem, než jsem čekal, že bude láska vypadat, ale miluju. Je pro mě důležitý. Ale on? Je na mě pořád - chci říct téměř pořád - nepříjemný. Takhle se chová někdo, kdo mě údajně miluje? Neřekl bych. A jestli jo, doufám, že už mě nikdy nikdo nebude milovat. Protože by to znamenalo, že mě miloval táta. Zajímalo by mě, co teď dělá... Je šťastný? Žije si šťastný život? Já jen čekám, kdy zase dojde na čas, kdy budu muset zaplatit. Nemůžu to přece vždy přežít... Zítra je ta akce. Musím si přičíst složku. Už ani nevím, jak se ten muž jmenuje. Půjde Harry na akci a nebo bude s Louisem? Já, být na jeho místě, zůstanu s Louim. On je dobrej kluk, oni oba. Zaslouží si jeden druhého. Doufám, že jim to vydrží. Vážně jim to spolu sluší.

"Nad čím přemýšlíš?" pohladil mě palcem.

"Tak nějak nad vším..." zamumlal jsem a podíval se na něj.

Stejně je ten nejkrásnější člověk, kterého znám.

"Vypadal jsi dost smutně..." zamračil se starostlivě.

"Nad tátou. Louisem a Harrym... Nad teb-" zasekl jsem se.

Tohle mu ale nechci říct. Vyptával by se, co jsem si v hlavě přemítal! "No, Liame, víš, Louis mi řekl, že mě prý miluješ, ale mně to tak nepříjde, protože jsi ke mně vždycky hnusný a nepříjemný, no ovšem občas máš i světlé chvilky." - to by určitě nebylo nejlepší...

"Nad temnotou okolo nás." rychle jsem to zamluvil a sám vrtěl hlavou nad tím, jakou blbost jsem zas vymyslel. Měl jsem sto chutí se praštit do čela.

"Nad temnotou okolo nás?" usmál se.

"Jo..." zaúpěl jsem.

"Co tím přesně myslíš?" zasmál se.

Díky Liame. Vážně děkuju, že se zrovna o tohle zajímáš...

"No, to jak se neustále zabíjí a bojuje o život." prskl jsem rychle.

"Mrzí mě to." pípl a soucitně se na mě podíval.

"Mě taky."

Mrzí mě, že nejsem schopný ti říct tu zatracenou pravdu...