Unproblematic Boy

Část 31.

"Blonďáčku..." někdo mě drbal ve vlasech. Očividně Liam, protože mi takhle nikdo jiný nikdy neříkal. "Notak, vstávej." zasmál se, a pak jsem na svých rtech cítil ty jeho. Ucuknul jsem a vyděšeně se na něj podíval. On se jen zasmál a pokračoval. "Honem, spěcháme. Čeká tě trénink." mrkl a odešel.

"Ježíši Kriste..." prohrábl jsem si vlasy. Stále jsem cítil jeho rty na těch svých a snažil jsem se zahnat ten nepříjemný pocit v břiše.

Rychle jsem vylezl z postele a šel se převléct. Liam dole dělal randál a nadával, tak jsem se rozhodl zůstat v horním patře o chvíli déle. Mezitím jsem si hodil sprchu a provedl hygienu. Nageloval jsem si vlasy a použil voňavku, protože už jsem neměl co dělat, a Liam se stále neuklidnil, ba naopak se mi zdálo, že je to ještě horší. Nakonec jsem si ještě vybral jiné oblečení a sešel jsem celý nesvůj dolů.

"Co to děláš?"

"Palačinky." prskl.

"Běž se obléct, dodělám to." zasmál jsem se. Všude byla mouka, vylité mléko a vejce. Mísa totiž ležela na zemi a Liam se vztekal nad novou várkou těsta. Poslechl a já za něj dodělal naši snídani.

Hlad jsem neměl, bylo mi ze mě zle, a tak jsem si sedl k televizi a sledoval nějaký kriminální seriál. Tedy myslím, ale vyšetřovali vraždu, takže nejspíš ano.

"Už jsi jedl?" seskákal dolů po schodech, už připravený vyjet.

"Hm..." zabručel jsem a rukou naznačil, ať je chvíli potichu, protože už se to celé blížilo k vyšetření a já chtěl vědět, kdo je vrah.

"Nialle, dělej!" vypl televizi a já myslel, že mě klepne.

"Ne! Liame! Kdo je ten vrah!?" vyskočil jsem na nohy a začal máchat rukama.

"Jeho vnučka." zasmál se.

"Co!? Proč to udělala!?"

"Dědictví." pokrčil rameny a nacpal si celou palačinku do pusy. Šlehačku měl všude.

"Jsi jak malý..." přišel jsem k němu a setřel mu to.

"Děkuju." políbil mě a já opět ucukl. "Jseš roztomilý." uchechtl se a obouval si boty. Já jeho čin zopakoval a nasedli jsme opět do auta.

Ve chvíli, kdy jsme stáli na červené, která mimochodem nechtěla zmizet, mu zazvonil mobil.

"Jsme na cestě-" začal a pak vytřeštil oči. "Co!? Jo, hned jsme tam..." zavěsil, rozhlédl se a, i když stále byla červená, rozjel se neuvěřitelnou rychlostí ke klubu.

"Co se děje?" chytil jsem se palubní desky.

Liam neodpověděl, jen naštvaně drtil volant. Do tří minut jsme tam byli a vyskakovali. On naklikal šestimístný kód a běželi jsme chodbami k ošetřovně.

"Počkej tady." přikázal a nedovřel za sebou dveře. Proto jsem slyšel, o čem mluví.

"Ví to?" zeptal se Harry.

"Ne."

"Proč ne?"

"Jak jsem mu to měl asi říct!?"

"Je tady?" zaslechl jsem Amy.

"Jo."

"Zničí ho to."

"Vážně?" uchechtl se Louis. "To je v prdeli... Neutajíme to před ním..."

"Jak bychom mohli? Musíme mu to říct! Byla to jeho matka!" prskl Zayn.

Cože? Ne, to musí být omyl! Špatně jsem slyšel... Je to hloupost... To přece... Třeba jen dělají drama. Zkouší mě a- ne! Musím se na to podívat...

Pootevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Byla to ona. Má máma. A ležela na stole. V bílých šatech, špinavých od krve. Její oči nebyly zavřené a dívaly se na mě. Nebyl v nich život. Nezvedal se jí hrudník. Neusmála se na mě. Ani se nehla.

To je přece hloupost... Šli jen po mně! Ona za nic nemůže! Je to omyl! Tohle není ona! Nemůže! Ale je to ona! Ale... Ale přece...

Ve tváři jsem musel mít zděšení. Nohy vypovídaly funkci a před očima se mi dělalo černo. Chtěl jsem utéct a zároveň jít dovnitř. A tak jsem se ani nehl a stále se na ni díval. Byla... Byla jiná. Taková... Klidná.

"Pane Bože..." šeptl jsem a zakryl si ústa, aby mi neutekl vzlyk. Dveře jsem zase přivřel a šel, kam mě nohy vedly.

Sedl jsem si do tmavé místnosti a opřel se o chladnou zeď.

Je mrtvá. Je mrtvá. Je mrtvá.

Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Svět se mi točil a v hlavě se stále opakovaly scénáře, jak se jí to asi stalo.

Bolelo jí to? Kdy mi to chtějí říct? Jak dlouho je mrtvá?

Nevím jak, ale usnul jsem. A vzbudil se, když už venku byla tma. A neměl jsem ponětí, kde jsem. Zapomněl jsem cestu.