Unproblematic Boy

Část 17.

"Já ho naučím hacky a obranu." přihlásil se Andy. Je to milej kluk, ale dost nebezpečný. Říká si Andy Black, a sedí to. Nevím, jestli bych blonďáčka svěřil zrovna jemu. Než jsem ale stihl zareagovat, slova se ujal Louis.

"Skvěle. Střílet tě naučí Harry a..." podíval se na mě. "Budeš bydlet u Liama. Domů se vrátit nemůžeš a on má nejlepší bezpečnostní systém z nás všech." stále mě propaloval pohledem, jako by věděl, že nemám v plánu s ním souhlasit.

"Fajn, domluveno." kývl Harry, opět rychleji než já, což mě začalo štvát.

"Teď jdeme zjistit více informací o všem okolo, Amy, ty pojedeš s nimi, též budeš žít u Liama, ale první si zajedete společně s Harrym a Zaynem pro nějaké věci k vám domů. Musíte to ale udělat rychle, je jasné, že budete utíkat." rozdával rozkazy Louis. I když jsem "šéf" já, kluci mají stejné pravomoce. "No, jedem ale! Nebudem tu sedět jako švestky!" všechny vyhnal na svá místa a sám zmizel někde v davu.

Amy vzala Nialla a šli k autu. Viděl jsem, jak vytahuje krabičku cigaret a zavírají se za ní dveře. Vydal jsem se tedy za nimi, popadajíc klíče, ležící na stole.

"Nialle, klid, všechno bude dobrý-"

"Ne! Proč jsi mi to neřekla!? Tys byla naštvaná na mě, že ti nic důležitého neříkám, ale tohle mi tajíš!?"

Abych pravdu řekl, bylo zvláštní vidět tak nevinné stvoření řvát z plných plic a rozhazovat rukama.

"Nialle-"

"Ne! Přestaň mi už lhát! Všichni mi pořád jen lžou! Už mě to nebaví!"

"Nialle, uklidni se sakra!" naštvala se taky.

"Vždyť to si přece chtěla! Abych se nenechával utlačovat, ne!? Tak proč bych měl zase být zticha!?"

Na to už nic neřekla a já se k nim konečně mohl přiblížit. Vytáhl jsem cigaretu a nabídl Niallovi. Nečekal jsem, že si vezme, ale s pouhým "Dík." si vytáhl a zvedl Amyn zapalovač ze země. Extrémně si potáhl, snad minutu to držel a až pak vyfoukl.

"To je život..." stěžoval si. "To jsem teda dopadl!" kopl do nějaké plechovky.

"Zvládneš to." houkl jsem na něj. Amy už seděla v autě, držíc v sobě slzy. Většina lidí to na ní nepozná, ale já jo.

"Zvládnu." kývl. "Protože mi, sakra, nic jiného nezbývá! Splatím ty jeho stupidní dluhy a budu mít do konce života klid!" nemluvil ani na mě. Jen stále koukal na oblohu a nechával emocím volný průchod. Proto to bylo tak zvláštní. Nikdy to nedělal a teď najdenou... jakoby někdo lusknul prstem a z něj se stal úplně jiný člověk.

Típl nedopalek a sedl si na místo spolujezdce. Já taky usedl na své místo. Atmosféra by se dala krájet... Pustil jsem rádio a vyjeli jsme.

Niall

Už vůbec nevím, kdo jsem. Nebo kdo bych měl být. Jakoby se všechna má snaha být úspěšný, činy mého otce, stala k ničemu. Je to nespravedlivé. Teď budu muset žít v cizím domě. S Liamem. A Amy. Vždycky jsem s ní chtěl žít, ale nějak mě, po tom všem, přešla chuť. Teď bych chtěl zpět svůj nudný život, točící se jen okolo učení a chování. Dal bych za to cokoliv...

Liam zastavil u mého domu a my všichni, společně s Harrym a Zaynem, jsme vystoupili a šli dovnitř. Odemkl jsem a naskytl se mi pohled na prázdný dům.

Matka vážně odjela... Bez rozloučení. Se všemi věcmi. To jsem pro ni vážně nikdy nic neznamenal? Jsem opravdu nechtěné dítě? Nestojím jí ani za SMSku? To jsem dopadl...

Vyběhl jsem schody do mého pokoje a otevřel. Odtud se nic nehlo ani o centimetr. Vše zůstalo na svém místě. Jak dojemné... Opustila mě.

Popadl jsem tašku a začal do ní házet věci. Oblečení, učení a hygienu. Nic víc. Trofeje ze zápasů, na které jsem stejně nikdy nebyl hrdý, jsem nechal ležet na svém místě, společně s pochvalami za výborný prospěch a studentské dovednosti. Rodinnou fotografii jsem tam ale nemohl nechat ležet. Hodil jsem ji navrch, do tašky, a šel dolů. Vlezl jsem do poličky, kde vždy zůstávaly peníze na poslední chvíli, a nakoukl do ní. K mému údivu tu několik tisíc zůstalo a já je tak bez okolků sebral. Pak jsem prohledal ještě asi deset míst, kde vždy byly schované finance a všechno to pobral. Kdo ví, kdy se mi teď budou hodit...