Unproblematic Boy

Část 80.

Andy se na mou prosbu opravdu zastavil v pohybu a podíval se na mě, stejně tak ten mladý černovlasý kluk. Já se rozešel ke klukům, stojícím v rohu.

"Už od něj víte, co potřebujete?" zašeptal jsem.

"Jo. Skoro. Nevíme, odkud je, jeho jméno a kdo ho poslal. Ale víme, že je jen oběť, i když on sám to neví. Každopádně někdo ti jde zase po krku  a my musíme zjistit kdo. Jen... Z něj to vážně nedostaneme." povzdechl si Harry.

"Fajn." popadl jsem kovovou židli, která mimochodem nepříjemně vrzala, a sedl si naproti němu, naproti zajatci. Zmoženě se na mě podíval. Jeho oči byly tak prázdné... Nevěděl jsem, jak začít. Vím, že Liam mi zakázal ukázat soucit, ale stejně by ho zabili. "Ahoj..." zašeptal jsem a sklopil pohled, protože jsem se na něj nemohl dívat.

"Konečně tě poznávám." jeho hlas byl... Byl tak svěží, přestože jeho tělo umíralo. Zvedl jsem k němu pohled a čelil zjištění, že se přes všechnu tu bolest usmál.

"Je mi jasné, že mi nic neřekneš, ale-" přerušil mě.

"Tobě jo. Jen se ptej." zasmál se.

"Cože?" nevěřícně jsem otevřel ústa v údivu.

"Jen se ptej." prskl s pobavením.

"Proč jsi tady?" Ano, přesně tak. Tenhle kluk očividně nemá moc času a já, místo toho, abych se ptal na otázky, které chtěl Harry, se zajímám, proč přišel. Přesněji, proč se vloupal dovnitř a nechal se zavřít tady dole.

"Poslali mě."

"Kdo?"

"Amerika. Jdou si pro tebe."

"Proč mi odpovídáš?" zajímalo mě.

"Obětovali mě. Neřekli mi to. Došlo mi to teprve před chvíli. Jejich záminka byla, že někdo musí natočit, jak to vypadá uvnitř. Dali mi nefunkční kameru. Jen na sebe chtěli upoutat pozornost a já hlupák kvůli tomu teď umřu." uchechtl se. "Jsem hlupák." zase zaklonil hlavu.

"Mám pro tebe nabídku..." šeptl jsem. V místnosti byl najednou hrobový klid. Jediné, co šlo slyšet, byl hukot lampy nad jeho hlavou. "Jak se jmenuješ?"

Neznámý se chvíli zamýšlel. Prohlížel si Harryho, Liama a Andyho, jako by se bál mluvit před nimi. Když jsem jim pak pokynul hlavou, aby odešli, úlevně vydechl a dal se do řeči. "Jsem Toby. Nemám příjmení, jsem sirotek. Jako malého mě převáželi lodí po celém světě a tak nějak mě i přejmenovali, takže to ani není mé pravé jméno." uchechtl se.

"Dobře Toby... Nevím, jestli to víš, ale přebírám teď gang mého táty. No a... Já si nemyslím, že si zasloužíš smrt. Jsi na to moc mladý. Máš všechno před sebou a když se ti podívám do očí, prostě vím, že ty jseš dobrej člověk. A tak ti chci nabídnout, jestli se nechceš stát jeho součástí." vydechl jsem přiškrceně. Nevěděl jsem, jestli vůbec něco takového můžu a kdyby jo, jestli to nebude velká chyba.

"Proč bys to dělal?" zasmál se zoufale.

"Protože ses nechal nachytat stejně jako kdysi já. Chci ti dát šanci na život." pronesl jsem naprosto vážným hlasem a on se mi zpříma zahleděl do očí.

"Vážně? Neděláš si srandu? Jenže i kdyby," nenechal mě mu nic říct. "Tak teď umřu. Takže je to naprosto zbytečné." prskl zklamaně.

"Toby, sám víš, že nemáš moc času, tak rychle odpověz, ať ti stihnu zavolat pomoc." naléhal jsem.

"Byl bych tvým dlužníkem. Ale beru to." poprvé se nenuceně usmál a já se rychle zvedl ze židle a mířil nahoru, za klukama.

"Přišijte mu ty prsty a zachraňte ho. Teď je můj. Je členem mého gangu." prskl jsem rychle a mířil za Zaynem. Chci o něm vědět vše, co se dá. Potřebuju vědět, jestli mu můžu věřit. "Zayne? Víš, kdo to je? Máš nějaké záznamy o něm?" sedl jsem si k němu, když něco psal na počítači.

"Jo, vydrž chvíli." kývl směrem ke mně a já tedy čekal.

"Ni, můžeš na slovíčko?" zašeptal mi do ucha Liam. Já jen beze slova vstal a vydal se s ním ven. "Říkal jsem ti, ať mu na nic neskočíš!" prskl najednou.

"Liame, já vím. Ale on... Nevěřím, že by byl nějaký nebezpečný nebo tak. Věřím mu... A navíc, nebudeš ho mít na krku ty, ale já." usmál jsem se.

"Ni, já nechci, aby tě využil. Tihle lidi jsou krysy."

"Tenhle ne. A teď mě omluv, něco jsem se Zaynem začal řešit." napodobil jsem jeho tón a zalezl dovnitř, kde už Zayn netrpělivě ťukal nehty do stolu.