Unproblematic Boy

Část 99.

Než jsme dojeli před dům, hovor jsme ukončili. Amy jsem prý chyběl, ale mně to tak nepřišlo. Kdybych jí opravdu chyběl, zavolala by už dřív. Nebo poslala zprávu. Prostě cokoliv.

Vystoupili jsme, rozloučili se s Kimem a Liam zamknul vchodové dveře. Já se rozvalil na gauči a na chvíli zavřel oči. Byl jsem opravdu unavený, možná až vyčerpaný - řekl bych.

"Ni? Nemáš hlad?" ozval se Liam z kuchyně.

"A víš, že i jo?" zamyslel jsem se nad tím a šel mu pomoct, protože se od tama začaly ozývat hrozivé zvuky. "Copak děláš?" posadil jsem se na linku a sledoval jeho velice neladné pohyby.

"No, chtěl jsem špagety. Je to klasika a prý jednoduchá, tak jsem doufal, že to zvládnu, ale už teď nevím, kolik je půllitru vody..." poškrábal se na zátylku a nešťastně se na mě koukl.

"Já si ji vždycky napustím do konvice a pak ji přeliju do hrnce." poradil jsem mu. On jen kývl a řídil se mými pokyny. Už už se chystal ponořit těstovinu, ale zastavil jsem ho. "Vydrž, přilij tam čajovou lžičku oleje a sůl."

"Na co olej? Na obalu-"

"Na obalu je plno věcí, které ti jsou k ničemu. Díky oleji se na sebe nenalepí." usmál jsem se. On je chápavě přikývl a opět vykonal těch pár kroků.

"Omáčku prý stačí jen rozehřát v hrnci." četl návod. Tuhle věc jsem neznal, a tak jsem nevědomě pokrčil rameny. Vhodil obsah konzervy do hrnce a zapálil pod ním plamen.

"Nepřipálí se to?" zamračil jsem se.

"Nevím." díval se na... To.

"Neměl bys tam dolít trochu vody nebo mléka?" nedůvěřivě jsem ho sjel pohledem.

"Nevím..." protočil očima a opět popadl konzervu. Něco dlouze sledoval pohledem a pak řekl něco, díky čemu jsem se z oné linky malém smíchy svalil. "Ruka na obrázku to jen míchá..."

"Liame, ten návod musíš přečíst!"

"A to jsem měl vědět jak?" cítil se ukřivděný. "Ne každý je kuchař!" poznamenal.

"Já nejsem kuchař. Ale skříň bys taky složil bez návodu?"

"Pff..." odfrknul si a nalil tam trochu vody. Celou dobu, dokud se směs nerozpustila, musel míchat, a taky si celou tu dobu stěžoval na to, jaké je mu horko a že už ho bolí ruka.

"Já už mám fakt hlad." pípl jsem a sledoval, jak i on hltá onu směs očima.

"Měli jsme objednat pizzu." vyšpulil spodní ret.

"Nebo čínu."

"Jo... Dlouho jsem neměl ani nic sladkého." doplnil.

"Já taky ne."

"Ty jsi prospal dva týdny, dlouho jsi neměl nic." uchechtl se. Pak se mi ale podíval do očí. "Jsem rád, že jsi v pořádku." usmál se starostlivě a já si ho za tričko přitáhl do polibku. V jedné ruce měl utěrku a v druhé lžíci, proto mě neobjal, ale věřím, že by to za jiné situace udělal. "M-"

"Liame, pálí se to!" zasmál jsem se a skočil mu do řeči.

"No jo, no jo..." protočil očima a věnoval svou pozornost zpět sporáku. Za půl hodinky jsme měli tu delikatesu na talířích a nedůvěřivě jsme si to prohlíželi.

"Zkus to první." pípl jsem a sledoval jeho reakci.

"Proč já? Dělal jsem to pro tebe." bránil se.

"Fajn, tak na tři." prskl jsem, popadl vidličku a natočil trochu špaget. "Raz, dva, tři." upřímně, čekal jsem, že to Liam, jako vždy, neudělá, ale překvapil mě. Vážně jsme to snědli najednou. "Není to špatné." poznamenal jsem.

"Ne, to není. Naopak se to dá jíst a tomu já říkám úspěch." uchechtl se. V klidu jsme dojedli, on, ač jsem protestoval, umyl nádobí a šli jsme si lehnout, protože mě zmáhala nejen únava, ale také léky proti bolestem.

Tohle pro mě prostě nemá šanci skončit dobře. Ano, teď máme všichni klid, ale jak dlouho to vydrží? Kdy je ukončení toho prodloužení? A jak dlouho potom všichni přežijeme? Možná by bylo lepší je všechny opustit a přestat je ohrožovat. Nerad bych viděl umírat další... Zajímalo by mě, kdy bude mít Henry pohřeb. A jestli už to ví jeho rodina. Chudák Alex, je tak mladá a přišla o tátu. Tak je mi hodně líto Steph, jeho ženy. Nebude to mít vůbec jednoduché. Nikdo z nich. Už jsem přemýšlel nad tím, že jim finančně pomůžu. Anonymní posílání peněz. Jenže ty teď sám nemám. Chtěl bych ji vidět a aspoň nějak pomoct, ale je mi blbé tam jít, když za jeho smrt můžu já.