Unproblematic Boy

Část 28.

"Liame..." vydechl jsem přiškrceně, když svými rty sjel na můj krk.

"Blonďáčku..." kousl mě jemně do krku v místě, kde se nachází tepna. "Jestli nejsi gay, tak jak je možné, že..." rukou sjel k mým kalhotám a přitlačil na můj rozkrok. Chtěl jsem zavzdychat, ale uhlídal jsem se.

"Já nejsem..." cítil jsem slzy ve svých očích.

"Ale noták, broučku..." opět se přemístil k mým rtům a začal je líbat. Občas mi slíbl i slzy, které jsem v sobě prostě nedokázal držet.

Tohle je špatné... Já jsem špatný. Jsem vadný. Nejsem dokonalý. A jestli jsem gay... Tak už nikdy nebudu! Ale já nejsem... Ne...

"Blonďáčku, to je v pořádku..." hladil mě po tváří. "Mrzí mě to..." pípl a naposledy mě dlouze políbil. "Promiň." usmál se na mě. "Pojď spát, zapomeneme na to, a-"

"Nechci." zaúpěl jsem.

"Cože?" zasmál se.

"Já nechci zapomenout. Nejsem gay... Ale nechci zapomenout." povzdechl jsem si. Cítil jsem se zoufalý a zmatený.

"Dobře." povzdechl si. "Ale pojď už spát." opět mě políbil a vtáhl mě do objetí. "Pořád se bojíš?"

"Jo..."

"Vážně? Vždyť-"

"Kvůli tobě už si nejsem ničím jistý." prskl jsem. On se jen zasmál a začal mě drbat ve vlasech. Když už jsem téměř spal, začal šeptat.

"Odpusť mi to... Já si prostě nemohl pomoct... Nechápu, jak můžeš vůbec nevidět, jaký jsi... Naprosto Harryho chápu... Jenže ty ne. Ty na to jsi moc nevinný." uchechtl se, políbil mě na spánek a pevněji mě stiskl. Já ale ani nepípl. Cítil jsem se zvláštně. Hodně. Nechápal jsem, co to mělo znamenat. Nebo jsem spíš nechtěl chápat. Snažil jsem se zavřít oči a spát - jak říkal, zapomenout, ale prostě to nešlo. Cítil jsem jeho rty na těch svých. Jeho ruce, pod mým tričkem...

Co se to se mnou děje? Co to zase vyvádím? Nejsem gay a nikdy nebudu. Tohle se stalo jen proto, protože jsem byl vystrašený a potřeboval jsem se uklidnit. Chvilkový pocit bezpečí. Je to... Je to normální. Snad každý to zná. Co by se ale stalo, kdyby to zašlo dál? Co kdyby tu ruku nechal tam dole, a já bych- Moment, co!? Nad čím to zase přemýšlím!?

Vyděšeně jsem se dostal z jeho sevření a sedl si na okraj postele, přičemž jsem se na něj díval.

Je to jeho chyba. Kdyby mě nepolíbil, nikdy bych nad takovými věcmi nepřemýšlel.

Zničeně jsem zatřásl hlavou ve snaze vytřást všechny pochybné myšlenky z hlavy, ale vůbec se mi nedařilo.

Kdyby na to došlo... Zastavil bych ho? Nebo bych se tou situací nechal pohltit a nic neudělal? Povolil bych mu, aby ze mě udělal něco, co nejsem?

S povzdechem a slzami v očích jsem vstal a zamířil do koupelny. Chtěl jsem nenápadně odejít, ale kopl jsem se malíčkem do stolu. Sykl jsem bolestí, ale zatnul zuby modlíc se, že jsem ho nevzbudil a dále klidně spí.

"Co se děje?" vylekaně se vymrštil do sedu.

"Nic, jen potřebuju na záchod. V klidu spi." zašeptal jsem, ať ho příliš neproberu.

"Dobře..." zabrblal, ale začal vstávat.

"Kam jdeš?" zachechtal jsem se, když se nemohl vymotat z peřiny.

"Napít se." prskl. Já zmateně sklopil hlavu a přemýšlel jsem, co jsem řekl. "Sakra!" prskl a já se uchechtl. Nebylo to schválně, jen mi to uteklo! "Ty se mi nesměj." zasmál se taky. "Mami, pomoc!" začal se zoufale smát.

"Počkej, pro Boha." stále jsem se usmíval a došel k němu. Nějak se mi povedlo ho rozmotat a chtěl jsem odejít, ale on si mě za triko přitáhl blíž a posadil do klína.

"Jak je ti?" objal mě pevně.

"Fajn." usmál jsem se.

V jeho objetí dobře...

"Vážně?" díval se mi naléhavě do očí.

"Vážně."

Nevím, co mě to napadlo, ale pohledem jsem sjel k jeho rtům a vzpomněl si, jak chutnaly. A... Prostě jsem se k němu naklonil a byl přesvědčený, že ho chci políbit, ale kousek od něj jsem se zastavil.

Já nejsem gay.

Jenže má touha po něm, po jeho rtech na těch mých, byla prostě silnější a já se přiblížil ještě o kousek blíž. Už jsem téměř nedýchal. Jen jsem se vrchním rtem otřel o ten jeho. Liam se ani nehnul, jen čekal, jak daleko se dostanu.

A já taky. Bál jsem se. Vážně jsem se hodně bál...

Chci ho políbit!

A tak jsem se usmál a prostě mu vpletl prsty do vlasů a políbil ho, stejně jako on začal líbat mě.