Unproblematic Boy

Část 109.

Ani nevím jak, pravděpodobně jsem na oné lavičce usnul. Ale co mě zaskočilo ještě víc, vzbudil jsem se v ložnici. Sám.

Rychle jsem na sebe hodil opět kožešinovou mikinu a seběhl schody dolů. Liam s někým telefonoval v obýváku, a tak jsem se vydal za ním.

S úsměvem jsem mu zamával na pozdrav, načež on směrem ke mně kývl, ovšem že by mě nějak vesele uvítal do nového dne jsem říct nemohl.

S každým dalším slovem se mračil víc a víc. Chápu, že nejspíš řešil něco nemilého, ale na mě se usmát mohl. Já mu nic neudělal.

Jak bylo očividné, od rána jsem byl mrznutý a protivný. Vadilo mi zase úplně vše a neměl jsem ponětí, co se sebou dělat. Už jsem se měl po krk.

Liam do telefonu mluvil cizím jazykem, a tak jsem se neskutečně nudil. Mluvili spolu dlouho a já jim nerozuměl ani půl slova. Nakonec jsem se sebral a šel si udělat snídani, protože mi přišlo, že to mají ještě na hodně dlouho.

Nachystal jsem palačinky pro nás oba, ozdobil je nejen ovocem a odnesl do obývacího pokoje. K mému neštěstí spolu stále komunikovali. Doufal jsem, byl jsem si téměř jistý, že po hodině strávené nad plotnou přijdu a budeme spolu třeba sledovat televizi, nebo někam pojedeme, ale s čím jsem určitě nepočítal bylo, že ho najdu ve stejné pozici, jako když jsem odcházel, a bude krčit obočí ještě mnohem více než předtím.

S povzdechem jsem před něj položil talíř a zapnul si televizi. V momentě, kdy jsem si chtěl prohlédnout program mě Liam probodl vražedným pohledem, a já tedy bednu vypnul.

"Promiň." pípl jsem s přetočením očí a dal se v klidu do jídla. Zjistil jsem, že jsem extrémně nabroušený. Tedy, tušil jsem to od chvíle, kdy jsem sešel schody, ale potvrdilo se mi to v momentě, kdy se Liam zasmál, já se leknul a spadl mi příbor. To bych ještě nejspíš skouskl, ale když se nad tím Liam uchechtl, ztratil jsem, nejspíše, nervy.

Naštvaně jsem se zvedl a abych mu, nebo komukoliv jinému, nemusel kazit den, zalezl jsem si do sprchy a následně si pustil seriál. Měl jsem sevřený žaludek. Jako by prostě něco nebylo tak, jak by být mělo a já nemohl přijít na to, o co vlastně jde.

Liam za mnou došel a s úsměvem si lehl vedle mě. Za to ve mně to vřelo. Štvala mě jeho přítomnost a taky to, že se ani neomluvil.

"Děje se něco?" usmál se starostlivě a věnoval mi polibek na tvář, jako už tolikrát.

"Ne." prskl jsem nepříjemně.

"Ni, vážně?" zamračil se najednou.

"Jasně." protočil jsem očima.

"Udělal jsem něco?" vážně se zajímal a já to jen přehlížel.

"Ne. Kdepak." nespokojeně jsem mlaskl.

"Nialle, tak co se děje?" povzdechl si.

"To je jedno."

"Ne není-"

"Jo je! Přestaň se starat, prosím tě!" vybouchl jsem, i když jsem se vážně snažil dusit to v sobě, protože jsem nechtěl být nepříjemný, když on se o mě zajímal.

Vstal jsem a došel dolů, kde jsem postavil vodu na čaj. Nějak mě bolela hlava, v žaludku jsem pociťoval, jako bych měl každou chvíli zvracet - až tak nervózní jsem byl.

"Tak promiň, že se starám!" ozvalo se z patra naštvaně.

"Hm..." zabručel jsem a dál se snažil rozdýchat onu nevolnost.

Najednou se rozezvoněly oba naše telefony. Žaludek se znovu nepříjemně sevřel a já, jako bych měl každou chvíli omdlít. Já měl mobil nahoře, Liam dole.

"Vem to, prosím!" zahulákali jsme sborově a já se vydal pro Liamův mobil do obýváku.

"Louis!" oznámil jsem.

"Harry!" odpověděl on.

"Ano Lou-"

*Nialle, prosím, rychle přijeďte! Jsme přepadeni... Je to, sakra, špatný, jsou v přesile. Naši umírají jeden po druhém. Nialle, rychle!* to bylo poprvé, co jsem slyšel Louise zoufalého.

"Loui, jedeme. Zvládneme to, tak jako vždycky. Udržte co nejvíc lidí na živu, odvezte někdo Stephanie s Alex. Sežeňte všechny, úplně všechny!" dal jsem rozkazy, položil hovor a sešli jsme se s Liamem v garáži.

"Zbraň!" hodil mi ji a popadl klíče od auta.

"Tohle je tak špatný..." konstatoval jsem.

"Nekecej." uchechtl se a rychlostí světla se rozjel do lesů, ke klubu.

Už z dálky šly slyšet výstřely. V obydlené části. A tak jsme s Liamem zjistili, že tohle bude určitě něco, co změní celé naše životy.