Unproblematic Boy

Část 35.

"Hej!" vběhl někdo do místnosti. Do tváře mu nešlo vidět, měl kuklu. Louis vytáhl zbraň a já jeho čin nešikovně a hlavně vyděšeně zopakoval. Muž vytáhl zbraň taktéž a mířil na Louise. My oba mířili na něj.

"Slož zbraň!" zařval na něj hlasem, díky němuž jsem měl i já chuť zbraň odhodit.

Když jsem zahlédl pohyb prstu, instinktivně jsem nějak pochopil, že to nemá v plánu, a aniž bych nad tím přemýšlel, vystřelil jsem. Hned na to, téměř setinu sekundy po mě, i Louis. Muž se složil k zemi a já zkoprněl.

Zabil jsem ho.

Začaly se mi klepat ruce.

Ale on chtěl zabít Louise.

"Nialle, honem!" pophnal mě. "Pryč!" začal vylézat z okna.

A mě napadla šílenost. Měl jsem chvíli čas, než Louis sleze, a tak jsem vytáhl mobil, sundal jeho kuklu a vyfotil mu tvář. Hned na to jsem také utekl. Vběhli jsme do auta a Louis okamžitě vyjel.

"Sakra!" udeřil do volantu. "Cos tam ještě dělal!? Když řeknu pryč, tak pryč!" seřval mě.

"Mám jeho fotku." ruce se mi klepaly neskutečným způsobem.

"Co?" zvedl obočí.

"Vyfotil jsem jeho tvář." zopakoval jsem.

"Jsi geniální..." usmál se.

"Nejsem. Zabil jsem ho." nasucho jsem polkl. Začalo se mi dělat zle. Vzal jsem mu život. Na tohle jsem neměl právo.

"Nialle, kdybys nevystřelil, byl bych mrtvý. Stihl by to. Zachránil jsi mi život. A to je malá oběť, ne? Oko za oko, zub za zub."

"Jo... Jo asi jo. Máš pravdu." promnul jsem si tvář.

Dojeli jsme, v tichosti, k Liamovi a okamžitě vběhli dovnitř. Louis zamkl jak elektronický zámek, tak ten manuální a šli jsme do kuchyně.

"Kde jste sakra byli!? Volali jsme vám snad-"

"Nialle, co se stalo?"

Jak jsem říkal, bylo mi zle a chtělo se mi brečet.

"Je tam ta fotka. Jdu si lehnout. Je mi zle." hodil jsem mobil na stůl a vzkázal odkaz Louisovi.

"Běž. Neboj, on ten pocit zmizí." usmál se a já běžel nahoru.

Po půl hodině se u mě otevřely dveře.

"Ni? Spíš?" byl to Andy.

"Ne." pípl jsem.

"Nevyčítej si to. Zvládl jsi to perfektně. Já se po mé první mrtvole složil a museli mě táhnout pryč z cizího území, za doprovodu střelby." uchechtl se. "Ty jsi ho ještě vyfotil a máme jeho identitu." sedl si ke mně.

"Fajn." povzdechl jsem si.

"Jak se cítíš?" objal mě.

"Ještě hůř než předtím."

"Bude to v pořádku. Slibuju." usmál se a začal mi vykládat, co vše se mu stalo a já mezitím nechtíc usnul.

Ráno mě nikdo nevzbudil, což mi přišlo divné. Nějak jsem byl po té noci otřesený a začal jsem se strachovat, že se sem ti lidi vloupali a na oplátku zabili někoho od nás.

Proto jsem vyběhl ven z pokoje a snažil se zachytit jakýkoliv náznak života v domě. Zdola se ozývaly hlasy a já si tak v klidu oddechl. Tedy do doby, než mě napadlo, že by to mohl být někdo nebezpečný. Nebezpečný pro mě. Pro nás.

Zbraň jsem si založil za pas a sešel opatrně schody dolů. Nechtěl jsem dělat ukvapené závěry a vběhnout tam se zbraní v ruce. Když jsem zahlédl Liama, okamžitě jsem se uklidnil.

"Dobré ráno." usmál se na mě Louis a hned na to i Liam. "Jak se cítíš?"

"Dobré." taky jsem se usmál. "Teď už lépe."

Hlavně proto, že jste to jen vy a ne nějaký hrdlořez.

"Fajn. Nechceš dneska někam zajet?" usmál se na mě Liam.

"Nebudeme trénovat?"

"Už asi není co trénovat." pokrčili oba rameny a já se zděsil.

Už mě nemají co učit? Jak je to možné? To mám přežít jen s tím, co umím? To je nemožné!

"Vážně?"

"Jo. Už potřebuješ jen praxi. Nic víc ti nechybí. V sebeobraně prý nemáš problém. Hacker z tebe nebude, to nám Andy řekl hned po prvním dni. Vážně už tě asi nemáme co naučit." odvětil Louis.

"Fajn." kývl jsem.

"Vážně je ti dobře?" povzdechl si.

"Zvládnu to." usmál jsem se.

"Dobře." kývl.

"Zajedeme do centra? Koupíme nějaké věci a oblečení. Co ty na to?" navrhl pro změnu Liam.

"Nevím..." povzdechl jsem si.

Nebylo by to nebezpečné?

"Tak fajn. Po snídani vyjedeme." mkrl.

"Hodíte mě domů?" přidal se Louis.

"Nejdeš s námi?" nakrčil jsem obočí.

"Ne. Odpoledne mám důležitou finanční schůzku s jedním ze spojenců. Musím se připravit a říct to Harrymu, protože on je ten, kdo mi kryje záda."