Unproblematic Boy

Část 32.

Vím, že mě děsila ve snech, ze kterých jsem se nemohl vzbudit. Mluvila na mě a obviňovala mě ze všeho špatného v jejím životě. A já se pak vzbudil ještě rozlámanější, než jsem se sem dobelhal.

Sakra, co je to se mnou!?

Nemohl jsem pořádně ovládat svoje tělo. Na chodbě se svítilo, ale všude bylo hrobové ticho. Slyšet byl jen můj splašený dech.

Je mrtvá. Je mrtvá. Je mrtvá.

Rozešel jsem se povědomou chodbou a došel k těm dveřím, kde jsem se to před několika hodinami dozvěděl.

Otevřel jsem a nakoukl dovnitř. Nikdo nikde, jen její tělo na stole. Zavřel jsem za sebou a začal se pomalu přibližovat.

Byla přikrytá bílou plachtou. Odkryl jsem její tvář. Oči stále otevřené a děs v nich. Odkryl jsem ji škubnutím plachty celou a prohlédl si ji.

Byla stále stejně krásná, jakou jsem si ji pamatoval. Byla poškrábaná a měla všude modřiny. Chytil jsem ji za její jemnou nehybnou ruku a podíval se jí do očí. Bál jsem se cokoliv říct. Bál jsem se, že bych ji mohl vzbudit. Že by mě někdo slyšel. Že by mě našli.

Jen jsem tam stál a sledoval ji. Bylo zvláštní necítit z ní teplo. Neobejmout ji, když jsem se tolik bál. Nevidět její úsměv...

Jednou rukou, kterou jsem byl donucen pustit tu její, jsem ji pohladil po vlasech.. Nějak jsem nemohl uvěřit, že je mrtvá. Že už se nepohne, nenadechne. Stále jsem čekal na ten nádech. Na náznak života. Na chvíli, kdy ucítím její tep, teplo... A ono nic.

Stál jsem tam neskutečně dlouho a přitom tak krátce. Čas se zastavil. Vnímal jsem ho jen tikáním nástěnných hodin. Neustále jsem si ji musel prohlížet. Z blízká, každý detail.

Její nadýcháné rty. Mírné vrásky způsobené smíchem okolo jejích očí. Jemné šediny ve vlasech. Barvu jejích očí. Mísilo se jich tam tolik... Každou jizvu, škrábánec, zlomené nehty. Neoholené nohy, křivé prsty. Vystouplé klíční kosti. Pohmožděniny. Záhyby na jejích křivkách. Bledou čistou pleť. Její neodolatelnou krásu.

A hlavně jsem se snažil cítit její duši.

Po nějaké době jsem se odhodlal se jí dotknout více. Prsty jsem přejel po její tváři. Jemně, abych jí náhodou neublížil. Stále jsem čekal, kdy se nadechne. Přes lícní kosti jsem se dostal k jejím rtům. Vždy byly růžové, ale tehdy... Byly namodralé a studené. Stejně jako ona celá.

Hned poté jsem jí zavřel unavené oči. Stále jsem zoufale doufal, že třeba mrkne. Že se jí nenápadně zvedne hrudník nádechem. Že ucítím její tep. Teplo. Uvidím úsměv.

Vzpomínal jsem na všechny hezké chvíle s ní. A pak mi začaly téct slzy. A i přesto mi na tváři pohrával malý úsměv. Její ruku jsem ovšem nepouštěl. Bál jsem se, že mě opustí.

Čas běžel. Věděl jsem, že se tam brzy objeví. A bál jsem se toho. Nechtěl jsem ji opustit. Nemohl jsem. Přisunul jsem si k onomu stolu židli a sedl si. Stále jsem z ní ale nespouštěl pohled. Mohla by zmizet.

Opět jsem chytil její ruku a položil na ni svou hlavu, přičemž jsem políbil její klouby. Byl jsem téměř smířený s tím, že už mi na žádné otázky neodpoví.

Začal jsem vzlykat. Nechtěl jsem ji nechat jít. Byla moje. A já věděl, že se čas krátí. Kdybych ji pustil, mohl bych ji ztratit.

Vevnitř mě užírala samota a strach.

"Tak už se nadechni..." zašeptal jsem roztřeseně. "Prosím..." hlavu jsem nezvedal. Chtěl jsem, aby mi zmáčkla ruku, já se na ni podíval a ona se usmála. Objala mě a řekla, že je vše v pořádku a je tu se mnou. "Mami notak..." slzy mi tekly proudem a stékaly i po její kůži.

Otřásaly mnou vzlyky, které jsem se snažil tlumit. Už mi nezbývalo moc času. A já stále věřil, že ty oči otevře. Stačilo by jen napsoled. Abych jí mohl říct, že ji miluju i přes to, co se stalo.

Že mě mrzí, jak zmizela.

Jen chvíli času navíc...

Jenže to se nestalo. Nestalo se nic. Jen měla stále mokřejší pokožku mými slzami. A neodpovídala mi. Ruku nestiskla, úsměv se neobjevil, hrudník se nezvedl. Nic. Jen ticho a chlad.

Už jsem se nezmohl ani slova. Byl jsem sám. Nic se nedělo. Jen to strašné ticho a tikání hodin.

A tak jsem ji opět políbil na její překrásnou ruku a podíval se jí naposledy do tváře. Chtěl jsem si ji zapamatovat.

Nezapomenout její vůni.
Úsměv.
Lásku.

"Miluju tě... A budeš mi chybět..." vzlykl jsem a položil hlavu na její hruď, doufajíc, že mě naposledy pohladí. Jenže ono nic. Jen její nehybná ruka v té mé.