Unproblematic Boy

Část 40.

"Li?" zvedl unaveně hlavu Ni. Naznačil jsem mu, ať je potichu a ukázal na Louise. On se na něj usmál a pak se podíval na mě. "Pomůžeš mi?" zašeptal. Já jen přikývl a zvedl ho. Byl bledý a zesláblý.

Zavřeli jsme za sebou společně dveře a Niall mi rozkázal, ať ho vezmu ke koupelně.

"Dík." pípl a popotáhl.

"Počkej, co se děje? To tak bolí?" chytil jsem ho, než stačil utéct dovnitř.

"Ne, to ne. Je to umrtvené, tu nohu necítím." zasmál se. Já ho pevně a objal a snažil se neřešit pocit úlevy v mé hrudi.

"Tak co se děje? Chceš něco donést?" staral jsem se.

"Ne. Jen... já už fakt potřebuju Liame." zasmál se a kulhavou chůzí zašel dovnitř.

Niall

Co se děje? Nic. Právě, že nic. A přece něco. Já... Když jsem byl údajně v bezvědomí, zdál se mi sen. A v tom snu... No, byla to taková hloupost. Žil jsem s Liamem. To sice dělám i teď, ale v tom snu... Tvořili jsme pár. A když jsem se vzbudil, nějak mi to nedocházelo. Byl jsem nevrlý, protože se mi... Prostě... Ten sen se mi líbil. Nejsem gay, ale asi se mi Liam líbí. Jenže je to zbytečné, protože je to nepřirozené a já jsem jenom uchvácený. Ne, nejsem uchvácený, jsem zmatený.

Když jsem vykonal potřebu, doškrábal jsem se k zrcadlu a dlouho sledoval svou tvář. Pak jsem si ji umyl a vyšel ven. Liam tam na mě čekal.

"Chceš jít spát?" usmál se.

"Ne." rozhodně jsem kýval hlavou. Cítil jsem se v jeho společnosti nesvý.

"Fajn, tak půjdeme dolů? Máme puštěný film."

"Dobře." kývl jsem a začal se belhat ke schodům.

"Sakra, tak počkej." zasmál se a zase si mě vzal jako princeznu.

Nos mě takhle pořád prosím... Ne! Co to zas melu!?

Když sešel schody položil mě a došli jsme ke gauči. Opatrně jsem se posadil vedle Harryho a zmoženě vydechl.

"Ni!" zasmál se.

"Ahoj." sevřel mě v objetí.

"Jak se cítíš?"

"Dost na hovno." uchechtl jsem se a zahleděl se do televize. Vím, že mě všichni skenovali pohledem, ale nějak jsem to nechtěl řešit. Už nikdy.

Jestli se ptáte, o čem jsme mluvili s Louisem, tak právě o Liamovi a mně. Mluvili jsme o tom, že jsem gay. Já sice protestoval, ale Louis byl přesvědčený. Domlouval mi, abych začal dělat věci, které by mi pomohly se s tím smířit. Ale já nechtěl. Protože gay nejsem!

Amy se mi ani nepodívala do očí. Byl jsem na ni hnusný. Řekl jsem jí vše, co mi tak dlouho leželo na srdci. To, jak jsem se cítil zrazený, jak mě opustila a jak mi chyběla. Jenom ona pak řekla, že si za to můžu sám. Bral jsem to jako vtip, dokud neřekla, že to myslí vážně. Pak mě nenechala mluvit a říkala, jak se snažila se se mnou sblížit, ale já se údajně nedal a jak jí to mrzelo, a proto mě opustila. To mě naštvalo a tak se mezi námi seběhla hádka. Padlo plno hnusných slov a já cítil, že je na čase se jí omluvit.

"Omlouvám se, Amy." pípl jsem. Všichni se na mě otočili a ona si jen setřela nenápadně slzu z tváře.

"Taky mě to mrzí. Nemyslela jsem to tak." usmála se a hned na to se zvedla, aby mě mohla obejmout.

Začala na mě padat únava. Film byl nezáživný a nudný, tak jsem poslouchal jejich konverzaci, a pak jsem usnul Harrymu na rameni.

Vzbudil jsem se v noci na gauči. To znamená, že jsem prospal celý den. Co mě překvapilo bylo, že všichni také spali dole v obýváku a přibyl zde Andy a, mně neznámý, další společník. Takový příjemně vypadající brunet. Postavil jsem se a vydal jsem se na záchod.

Abych pravdu řekl, neskutečně to bolelo. Měl jsem při každém kroku pocit, že by bylo výhodnější si tu nohu amputovat. Cítil jsem se jako invalida...

Opět jsem se zadíval do zrcadla. Vypadal jsem příšerně. Kůži jsem měl bělejší než kdy dřív a tmavé kruhy pod očima ze mě dělaly psychopaticky vypadajícího šílence.

Když jsem odcházel z koupelny, podjela mi na kachličkách noha a já se bolestně skácel k zemi. Snažil jsem se zachytit čehokoliv, ale výsledek to neovlivnilo.

Se slzami v očích jsem se postavil na nohy a zjistil jsem nemilou novinku - noha krvácí, a ne málo.