Unproblematic Boy

Část 83.

Znáte to? Ten pocit, že je najednou vše tak, jak má být? Že vlastně všechno dává smysl?

Liam mi polibek vrátil. Několikrát. Začali jsme se líbat. Ale tentokrát... Připadalo mi, že je to jiné. Naprosto odlišné od toho, co mi dával dřív. Najednou nespěchal. Přišlo mi, že ani nikam dál jít nechce. Jen jsme si vyměňovali polibky. Celou dobu se usmíval. Vplétával mi prsty do vlasů, rukama bloudil po mém těle.

Jenže nás vyrušil telefon. Tentokrát ne jeho, ale můj. Už jsem se pro něj natahoval, ale Liam stáhl mou ruku zpět a políbil mě. Nechtěl, abychom přestali. A já taky ne.

"Ni..." šeptl. "Já vím, že nejsem nejlepší člověk ve vesmíru, ale... Ale dáš mi šanci, prosím? Složité období v klubu je za námi a budeme mít už oba čas, tedy doufám. Takže se tě konečně můžu zeptat... Ni, budeš můj přítel? Dáš mi šanci?" políbil hřbet mé ruky a já na něj jen vyděšeně zíral.

Najednou se mi v hlavě začaly přehrávat slova Amy.

Ona má pravdu. Každý, s kým bych kdy byl, by byl v nebezpečí. Nechci ho ohrozit. Ale chci být jeho přítel. Chci mu dát šanci. Jenže stojí to za tu oběť? Nechci ho ztratit. Jenže na druhou stranu, kdo by byl na toto místo vhodnější než on?

"Ano." začal jsem šťastně kývat hlavou a pevně ho na sebe přitiskl. Snad nikdy jsem si nevšiml, jak krásně voní.

"Tak už zvedni ten zatracenej mobil, ty moje trdlo." zasmál se, věnoval mi polibek na tvář a vstal ze mě. V očích se mu odráželo neskutečné štěstí. Opravdu vypadal, jako by mu bylo osm a dostal nové kolo.

"Prosím, Niall Horan." usmál jsem se do telefonu, i když to osoba nemohla vidět. A i kdyby to viděla, úsměv nepatřil jí.

"Zdravím, tady Edward. Edward Theory. Doufám, že vás neruším..."

"V pořádku, co se děje?" stále jsem se usmíval jako sluníčko.

"Potřebuju, abychom schůzku uskutečnili dříve. Nějak mi do toho něco vlezlo, a nemůžu to odložit." odkašlal si nervózně.

"Dobrá, kdy máte čas?"

"Zítra v pět ráno. Šlo by to?"

"V pět ráno?" zopakoval jsem nevěřícně. Jen představa, že budu muset vstávat tak brzo, je mi proti srsti.

"Ano. Vím, je to brzy, ale nikdo nás v takový čas nebude čekat a budeme mít na všechno čas."

"Dobrá tedy."

"Fajn. V pět, v kavárně, v centru." položil hovor a já se rozhodl jít spát. Došel jsem do ložnice, kde už ležel Liam. Nebyl jsem si jistý, jestli spí a nebo ne, tak jsem se snažil potichu svléknout a případně ho nevzbudit. Pokusil jsem se tiše si lehnout, ale nebylo mi přáno a Liam se začal smát na celý dům.

"Ni, co kdybych spal? Tobě by to bylo jedno?" smál se dál.

"Uhm..." vydal jsem ze sebe něco. Vzhledem k tomu, že je přesvědčený, že jsem se nepokoušel být potichu, jsem se rozhodl ho v tom nechat. "Tak bys zase usnul." usmál jsem se a on mě objal. Věnoval mi polibek na holá záda a přitáhl si mě ještě blíže.

"Dobrou, Ni."

"Dobrou." šťastně jsem se usmál.

Ráno, kdy jsem si kupodivu nezapomněl nastavit budík, bylo příšerné. Stejně jako ostatní rána, kdy člověk musí vylézt z postele dříve než v sedm. Nebo, nedej bože, v šest.

Opět jsem měl mobil na druhé straně pokoje, a tak jsem se urychleně vymanil z Liho sevření a utišil ten mučící zvuk. Vyděšeně jsem se ohlédl, jestli to nevzbudilo i mého přítele.

Páni... Zní to tak zvláštně. Můj přítel. Je zvláštní vědět, že je jen můj. Ale je to krásný pocit. Je můj.

"Ni..." zaúpěl. "Co to, sakra, mělo být?"

"Mno," mlaskl jsem. "Můj budík. Nezlob se, zapomněl jsem na to-"

"Pojď ještě na chvíli ke mně, prosím." vyšpulil spodní ret a poplácal na místo vedle sebe. Chvíli jsem přemýšlel, jestli vše stihnu, ale nakonec, i po zjištění, že nemám šanci, jsem se k němu vydal a nechal se jím obejmout.

Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Venku pršelo. Oknem do místnosti proudil chlad. Všude byla ještě tma. Byly čtyři ráno. Měl jsem hlad. Neměl jsem na nic čas. Ale jediné, co jsem dělal, bylo ležení s mým přítelem v posteli, přičemž jsem si užíval jeho doteky a láskyplné polibky.

"Odvezu tě, chceš?"