Unproblematic Boy

Část 11.

"Takže, blonďáčku," začal. "Teď otevřeš pusu a já ti ten dým předám, jo? Jen ho chvíli podržíš v puse - nic ti to neudělá a ochutnáš to, co ti tak moc voní..." usmál se a otočil se na mě.

"Vážně?" pípl jsem.

"Vážně." přikývl. "Tak, otevři." uchechtl se a položil svou dlaň na mou tvář. Vdechl onen škodlivý oblak do plic, a pak ho předal mně. Vrchním rtem se dotkl toho mého...

Jak to chutnalo? Naprosto dokonale a přitom příšerně. Slaně a přitom sladce... Nezapomenutelně.

"A vyfoukni..." usmál se a já na jeho povel vydechl. "Tak co?" usmíval se od ucha k uchu.

"Páni..." nevěřícně jsem kroutil hlavou. "Já... Nemám slov." zasmál jsem se.

"Chtěl bys?" nabídl mi onu "cigaretu."

Jen jsem přikývl a vzal si ji od něj. Přece jen, nemůže mi to ublížit. Nic se nestane. Potáhl jsem a hned vyfoukl.

"Takhle ne..." zase se smál. "Nic tak z toho nemáš. Potáhni si to do pusy a nadechni se." věnoval mi povzbudivý úsměv.

"Ty mě chceš vážně zabít..." zabrblal jsem.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že něco takového zkusím. Kouř jsem vtáhl až do plic a začal kašlat. Škrábal a pálil. Liam se samozřejmě smál a podal mi vodu. Jsem vážně neponaučitelný... Voda to ovšem nebyla.

"Liame! Já vážně nemůžu pít!" zasmál jsem se.

"Noták, zkus to znovu. Teď už víš, jakou to má sílu." úplně mě ignoroval. A já hlupák ho vážně poslechl, protože jsem se prostě cítil skvěle. Cítil jsem se volný. A tak to začalo. Snad největší problém celého mého života.

Jakmile jsem byl omámen trávou, Liam do mě lil sklenici za sklenicí a mě to nepřišlo nijak špatné či nevhodné. Svět se mi příjemně motal a prostě jsem byl šťastný. Tedy do chvíle, kdy se v klubu objevila Amy.

"Nialle!?" prskla na mě.

"Ahoj Amy!" objal jsem ji.

"Cos to, sakra, provedl!?" zařvala mi do obličeje. "Ne, tys to nebyl..." zamračila se. "Liame! Jak jsi, sakra, mohl!? Víš, jaké teď bude mít problémy!? Zítra je škola! Nesmí chybět! Ne, když jsem ho vyzvedla dřív už dneska! Co všechno v sobě má!? Jen alkohol, nebo i tvou milovanou trávu!?" vražedně ho propalovala pohledem. Vše jako by ze mě vyprchalo a začal jsem ho bránit.

"Amy, klid. Vážně jsem nic moc neměl. Jen skleničku a přivoněl jsem si. Nic víc." otočil jsem ji na sebe.

"Vážně?" přeměřovala si mě pohledem.

"Ano."

"Amy, já se o něj postarám, je v pořádku a baví se. Přijedeme brzy. Slibuju." vložil se do toho Liam, který mě objal okolo ramen.

"Že zrovna ty to říkáš... Jsi na sračky. Niall se stará o tebe." uchechtla se. Začalo se mi dělat špatně...

"Blonďáček bude v pohodě." přesvědčoval ji.

"Fajn." kývla nakonec. "Ale nejpozději ve tři doma!" zasmála se a odešla. Já ze sebe sundal Liamovy ruce a sedl, skládajíc hlavu do dlaní.

"Co se děje?" sedl si vedle mě.

"Nic, dobrý." odehnal jsem ho. Nevolnost odejde tak, jak přišla.

"Děkuju. Málo kdo má takovou sebekontrolu, jako ty. Klobouk dolů." zasmál se.

"Hmm." dostalo se mu jako odpověď.

"Vážně jsi v pohodě?" zněl vážně.

"Jen je mi trošku špatně. Zajdu si na vzduch."

V momentě, kdy jsem ale zvedl sklopenou hlavu, se mi celý svět přetočil. Začal jsem všechno vnímat jen tlumeně a hlavně zpomaleně. Jako když se díváte na seriál při bouřce a obraz se vám každých pět sekund sekne. Tělo se mi špatně ovládalo a nemohl jsem udržet rovnováhu.

"Počkej..." chytil mě, nejspíš Liam, a pomohl mi ven.

"Díky..." pípl jsem.

"Jasně." kývl. "Jak moc zle ti je?"

"Jak moc špatné by bylo, kdybych omdlel?" odpovědí mi přišlo uchechtnutí.

"V klidu dýchej. Za chvíli to přejde." posadili jsme se na schod, kousek od vchodu. Liam si zapálil cigaretu a kouř šel přímo na mě. "Chceš?" drcl mi do ramene a nabídl mi.

"Já nemůž-"

"Hoď tu stupidní dokonalost na chvíli do prdele!" seřval mě. Tak jsem se lekl, že jsem bez váhání jeho nabídku přijal.

"Jak to chutná?" prohlížel jsem si to.

"To nejde popsat..." pokrčil rameny a stále si mě prohlížel. Jako by byl ztracen v myšlenkách.

"Doufám, že znáš číslo na záchranku..." prohodil jsem a poprvé ve svém mizerném životě jsem si potáhl z cigarety.

"No?" nadšeně čekal, když jsem ani po dalších třech tazích nic neříkal.

"Je to hnus..." zasmál jsem se. "Ale ne až tak špatný."

Pak už mě jen pozoroval, jak vyfukuju dým z plic, jeho zářícíma očima a úsměvem na rtu.

Je šťastný, že mě takhle zkazil?