Unproblematic Boy

Část 53.

"Nialle!" chytil mě. "Hej, slyšíš?"

"Polož ho!" ozval se Shawn s Harrym sborově.

"Opět slabý pulz. Vykrvácí."

"V autě je infuze. Odneseme ho tam a napojíme ho." mluvili mezi sebou.

"Nialle." Shawn. "Hej, otevři ty oči. Hned. Dělej. Bojuj s tím. Za chvíli bude líp. Ale teď se mnou musíš komunikovat." nesl mě k autu, kde už Harry něco dělal.

"Fajn." zašeptal jsem, protože jsem se na víc nezmohl.

"Otevři oči. Hned."

Padla na mě neskutečná únava. Bojoval jsem s ní. Vážně jsem se snažil, ale ty oči jsem neudržel otevřené dlouho.

"Nialle, tak se mnou aspoň mluv. Povídej mi něco o škole."

Cítil jsem, že mi napíchávají žílu.

"Dlouho jsem tam nebyl. Měl bych se tam ukázat a pokračovat ve studiu. Budou to dva měsíce, co jsem tam byl naposledy, myslím. Zameškal jsem hodně učiva. Chtěl bych dodělat aspoň střední školu, a pak..." už jsem neměl sílu mluvit.

"Co pak, Nialle?" polili mi ruku dezinfekcí. Protože to pálilo jako čert, musel jsem zasyčet.

"A pak, kdyby se situace uklinila, jsem chtěl jít studovat práva. Ale první musím-ah..." opět pichlavá bolest. "První musím zabít vraha mámy." syčel jsem skrze zahnuté zuby.

"A co mi ještě řekneš?"

"Nevím." cítil jsem, že zase usínám.

"Nialle, potřebuju, abys se mnou komunikoval. Můžeš říkat cokoliv tě napadne. Třeba zpívej nějakou písničku, ale my potřebujeme vědět, že nejsi v bezvědomí."

A tak jsem začal odříkávat máminu oblíbenou báseň o hvězdách. Opakoval jsem ji stále dokola a dokola. Pak únava ustoupila, ale ne úplně, a já otevřel oči. Oslepilo mě večerní slunce. Blížila se noc. Stále jsem ležel vedle auta a kluci mi šili rameno.

"Hotovo." konstatoval Harry.

"Nialle?" otočil se na mě. "Jak je ti?"

"Už je to lepší."

"Vážně?"

"Jo."

"Chceš si sednout?"

"Jo." uchechtl jsem se a oni mi pomohli sednout si na okraj kufru auta. "Díky."

"Nemáš za co." usmáli se oba. "Zhruba za pět minut tě pustíme."

"Ale už vypadáš líp. Tak nějak... Barevněji." zasmál se Shawn.

"Jo, byl jsi bílej jak stěna." uchechtl se Harry.

Zapálil si a nabídl jednu i mě. No a upřímně, jak bych mohl odmítnout? Aspoň se zbavím toho třesu rukou a nervů.

"Díky." usmál jsem se.

Pak jsme se s Liamem rozloučili se zbytkem lidí a jeli domů. On byl v pořádku, jen měl modřiny a škrábance.

Sotva se za námi zavřely dveře, pevně mě objal a úlevně vydechl.

"Vyděsil jsi mě."

"Já tebe? To na tebe mířili dva lidi a měl si jistou smrt, sakra!" zasmál jsem se, ale přitulil se k němu ještě víc. "Bál jsem se."

"Já vím, ale teď už nemusíš. Všechno je v pořádku. Občas věci prostě nejdou podle plánu." konějšivě mě hladil po zádech. Měl jsem slzy v očích a ani jsem neměl tušení proč. "Jsem tu s tebou a oba jsme v pořádku." políbil mě do vlasů. "Pojď se převléct a dáme si sprchu, co ty na to?" pohladil mě po tvářích a já měl sto chutí se rozbrečet, ale jen jsem s úsměvem kývl.

Vyšli jsme schody nahoru a já si bezeslova sundal triko. Byl jsem opravdu unavený.

"Krvácíš." poznamenal. Za boky si mě přitáhl blíž a políbil mou klíční kost - místo, kde zahlédl šrám.

"To nic není." usmál jsem se a opět ho objal, protože mi u něj prostě bylo dobře.

"Blonďáčku..." sevřel mě pevněji. "Už nikdy takhle neriskuj, ano?" stále se mnou houpal ze strany na stranu. Jako odpověď mu přišlo zabručení.

Kousek se ode mě odtáhl, načež se mi podíval do očí. "Já to ale myslím vážně." zasmál se a hravě mě políbil.

"Kdybych měl svůj život obětovat pro ten tvůj, udělám to." usmál jsem se na něj.

"Neudělal. Nenechal bych tě. Nikdo tě nezabije. Slibuju. Postarám se o to." svalil mě na postel a začal mě líbat.

Opět varuji.

Dravě a přitom opatrně. Rukama bloudil po mém těle. V té tmě jsem nic neviděl, ale cítil jsem ho a to mi stačilo. Cítil jsem jeho rty na mém krku a ruce, jak pomalu směřují pod mé kalhoty. Rty se přesunul zpět nahoru a já zapletl ruce do jeho vlasů.

Svou pánví se pohl proti mému rozkroku a já, aniž bych si to uvědomil, zavzdychal. Rukama vjel pod mé kalhoty a temným hlasem pronesl větu, díky níž se mi po těle objevila husí kůže.

"Neublížím ti, slibuju."