Unproblematic Boy

Část 4.

*Ahoj Nini!* šťastně se zasmála, když zvedla telefon.

"Ahoj Amy." zrovna jsem seděl v okně. Bylo něco okolo jedné ráno, ale ona nikdy nespí. Vždy tvrdí, že je to ztráta času.

*Zníš nějak smutně, stalo se něco?*

"Jo, ale o tom nechci mluvit. Jak se máš? A co Kyle?"

*Ni, můžu pro tebe přijet?* dokázal jsem si představit její úsměv.

"To asi není nejlepší nápad..."

*Můžeme jít na naše hřiště.* přemlouvala mě a dařilo se jí to.

"Vážně?" zase jsem cítil slzy v očích. Hrozně dlouho jsem ji neviděl. A chybí mi. "Ne, promiň, já vážně nemůžu. Táta je doma a-"

*Táta si toho nevšimne, slibuju. A kdyby jo, zabavím ho na tak dlouho, abys stihl utéct do pokoje.* zasmála se.

"Tak fajn." zopakoval jsem její čin.

*Za pět minut jsem tam broučku. Pa.*

"Pa."

Rychle jsem se převlékl a celý nesvůj se vydal ke vchodovým dveřím. Když jsme byli mladší, na hřiště jsme takhle chodili vážně často. Dokud se neodstěhovala.

Vyšel jsem před dům a proplížil se přes zahradu až k příjezdové cestě, kde jsem si sedl na patník a čekal. Když jsem zahlédl její barvené, šílené auto, které vystihuje její uměleckou, šílenou duši, musel jsem se usmát.

"Honem, nastup!" nadšeně vykoukla z okna a už jsme vyjížděli. Odjela o několik ulic dál a zastavila na parkovišti vedle koupaliště. Vystoupili jsme a ona mě vtáhla do objetí.

"Tolik mi chybíš..." omotal jsem okolo ní ruce.

"Ty mi taky..." políbila mě do vlasů. "Honem, pojď na houpačku!" rozběhla se pryč a já hned za ní. "Tak povídej."

Řekl jsem jí vše, co se dnes stalo. Nevynechal jsem ani detail a ona jen poslouchala a přikyvovala. Dívala se na mě chápavě. Jako bychom si byli rovni. Ne jako doma, kde jsem jen podřadné zvířátko.

"Páni, Ni..." otevřela pusu v údivu. "Dnes si měl vážně těžký den, co?" začala se houpat.

"Jo, to jo."

"A co s tím máš v plánu dělat? Liam vypadá vážně nebezpečně... Možná bys to měl někomu říct." přestala pohybovat nohama a jen mě sledovala.

"Řekl jsem to tobě. Nikdo jiný to vědět nemusí." uchechtl jsem se.

"Ni, tohle vážně není sranda." nakonec se zastavila. "Co když ti něco udělá?"

"Neudělal by to už dnes?"

"No... To asi jo." zamračila se. "Páni, takže tvůj první problém a vypadá takhle... Nemám slov." začala se smát. Já se jen uchechtl. "Počkej! Víš co jsem dovezla? Počkej tady, nikam nechoď!" rozběhla se zpět k autu za rohem.

Docela jsem se bál. Byla tma a okolo nikdo nechodil. Všude jsem viděl jejich tváře. Co když mi vážně jednou ublíží? Amy to trvalo hrozně dlouho. A tak jsem se vydal za ní.

"Amy?" pípl jsem. Bavila se tam s partou kluků. Rozloučila se a mířila zpět k autu. Vzala obrovskou tašku a já se rozběhl zpět k hřišti, abych nevypadal jako šmírák.

"Takže, Ni," začala. "Dovezla jsem ti něco, co doma určitě nenajdeš!" začala hrabat v tašce. "No co tam tak sedíš, pojď se podívat a vem si, co jen chceš!" smála se.

Co bylo v oné veliké tašce? Byla plná sladkostí a cukrovinek. Proto ji tak miluju, vždycky ví, jak mi zvednout náladu. Nebudu lhát, společně jsme spořádali všechno, co tam měla. Jen ona si občas zapálila cigaretu nebo si upila trochu alkoholu.

"Tys nikdy nechtěl zkusit, jak to chutná?" podívala se najednou na mě.

"Co myslíš?"

"Alkohol, cigarety..."

"Nemůžu." zasmál jsem se.

"Já se neptám, jestli můžeš. Ptám se, jestli bys chtěl."

"Jo. Ale jen ochutnat. Nic víc. Jen jednou. Zjistit, jak se cítí člověk po alkoholu, jak chutná cigareta... Ale nemůžu, takže je to zbytečné." pokrčil jsem rameny.

"Na, vem si jednu." podala mi krabičku cigaret. "A klidně si upij." nabídla mi i láhev.

"Ne, já vážně nemůžu. Jednou to zkusím, ale ne když je táta-" zasekl jsem se. "Pane Bože, táta je doma! Kolim je hodin!?" přepadla mě hrůza.

"Kruci, je šest. Je šest! Honem do auta! Ni, Bože, moc se omlouvám..."

Naskočili jsme. Ani jeden z nás teď neřešil pásy. Táta za chvíli vstává, aby mu neuletělo letadlo. A já se pak nedostanu do pokoje.

Po příjezdu jsem ji věnoval pusu na tvář a s rychlým "děkuji" jsem se plížil zase zpět. Odemkl jsem a zjistil, že táta stojí ve dveřích.