Unproblematic Boy

Část 59.

Seděli jsme tam spolu sami asi hodinu a čekali, než se kluci vrátí. Už jsem se chystal je jít hledat, ale v tom se spoza rohu objevil Liam. Byl naštvaný a měl omlácené klouby - ale neměl to z dnešních problémů. Tam se boj tělo na tělo neodehrál.

"Ahoj, Ni." pípl. Harry usnul vyčerpáním, ale ani tak jsem ho nechtěl pouštět.

"Ahoj..." zašeptal jsem nazpět.

"Ni, poslyš-"

"Pan Styles?" podíval se na mě doktor a ukázal na Harryho.

"Ano, právě usnul."

"Pan Tomlinson je převezen na pokoj a je stabilizován. Potřeboval bych s ním mluvit, údajně je jeho partner." olízl si spodní ret a prohlížel si ho.

"Hazz?" žduchl jsem do něj. "Harr-"

"Co je s Louisem?" otevřel oči a rychle se vzpřímil, přičemž se rozhlížel okolo.

"Pane Stylesi, můžete na slovíčko?"

"Přežije?"

"Ano." Harry se štěstím rozbrečel a bezeslova se usmíval. "Pane Stylesi, docela to spěchá." odkašlal si.

"Zajisté." Hazz opět zvážněl a společně odešli. Nám sestra dovolila jít k němu na pokoj. Byl vzhůru, celý bílý a unavený.

"Ahoj..." usmáli jsme se oba. Já i Liam.

"Co se stalo?" zamračil se. "Nic si nepamatuju." vzlykl. "Bolí mě všechno... Kde je Hazz?" vykulil oči.

"Loui-"

"Je v pořádku, že jo?" špatně se mu mluvilo.

"Je, neboj se. Seděli jsme tu celou noc a čekali na tebe. Loui, přepadli nás a-"

"A mě postřelili." zamračil se. "Jo, už si vzpomínám. Do toho baru jste šli beze mě?" uchechtl se.

"Ne." zasmál jsem se.

"Jak je ti, Lou?" sedl si k němu i Liam.

"Popravdě? Možná by mi bylo líp, kdybych umřel." zasmál se. V tu chvíli vešel do pokoje Hazz. Měl slzy v očích a zničeně se na něj podíval. "Harry..." zaúpěl a stíral si slzy Loui.

"Broučku..." objal ho pevně a Louis se nechal. "Jak ti je? Jak se cítíš?" hladil ho po tváři a začal ho líbat.

"S tebou je mi líp." zasmál se.

"My přijedeme později, jo?" usmál jsem se na něj a chytil ho za ruku.

"Jasně." po jeho svolení jsme s Liamem odešli.

V tichosti jsem došel k automatu na kafe a vhodil do něj mince.

"Ni?" mluvil na mě, ale já ho ignoroval - a musím říct, že úspěšně. "Ni, prosím..." otočil mou tvář tak, abych se mu díval do očí.

"Nemluv na mě." prskl jsem a vrátil se zpět k automatu, který mi sežral peníze, ale nic jiného neudělal. "Kráme zasraná!" doléhaly na mě všechny emoce.

Jak jsem mohl dovolit, aby ublížili Louisovi!? Jsem naprosto neschopný... A pak jsem na něj ještě zapomněl! Jsem příšerný kamarád! Nezasloužím si je! Nikoho! Bylo by lepší, kdyby už mě zabili! Nikomu by už nic nehrozilo... Liam by se nemusel rozčilovat a ostatní starat. Byl by prostě klid.

Naprosto jsem se začal hroutit. Neskutečně jsem se bál všeho, co mě ještě čeká.

Když nezvládnu tohle, jak mám zvládnout otcův gang? Jak mám vůbec přežít a udržet na živu další lidi?

Slzy se mi kutálely po tvářích a vzlyky se draly na povrch. Celým mým tělem cloumal vztek a strach.

Nesnáším to. Nesnáším sebe. Za to, co se děje. Za to, co dělám!

"Niall-"

"Nemluv na mě!" prskl jsem, i když jsem to vlastně nechtěl říct. Chtěl jsem, aby mě objal a políbil. Abych se zase cítil v bezpečí. Abych já mohl políbit jeho a všechny starosti hodit za hlavu. Ale mohl jsem si to dovolit?

"Omlouvám se..." vtáhl mě do objetí, jako by četl mé myšlenky. "Slíbil jsem, že se ti nic nestane, ale na tohle jsem nemyslel. Chtěl jsem tě před vším prostě ochránit. Ale měl jsem respektovat, že ty to tak nechceš." šeptal mi do vlasů a občas mi věnoval polibek. "Nechceš jet domů?" nabídl. Já jen záporně zakýval hlavou. Chtěl jsem ještě vidět Louise. "Dobře. Rozloučíme se, a pojedeme, co ty na to?" usmál se.

"Dobře." v tu chvili jsem se opravdu choval jako malé dítě. Ale... Já na to měl právo. My všichni jsme uvnitř stále malé ustrašné děti.

"Tak pojď." propletl si se mnou prsty. Padla na mě únava, ale nedovolil jsem si usnout. Nemohl jsem.

Liam zaklepal a ozvalo se tiché dále. Ti dva seděli ve stejné pozici, jako když jsme odcházeli. Louis byl očividně unavený. Na židlích seděl Tin se Zaynem a o něčem diskutovali.

"Loui?"

"Běžte domů kluci." usmál se.

"Nechci tě tu nechat..." šeptl jsem. On se posadil a zadíval se mi do očí.

"Necháte nás tu na chvíli samotné?" bylo to mířené na všechny ostatní.