Unproblematic Boy

Část 90.

Do konce dne jsem se stále hrabal v papírech a ignoroval Liamovy zprávy spolu s jeho pokusy o hovor.

Zdálo se mi, že jsem stále s ničím nepohnul a díky tomu na mě šlo zoufalství, které jsem se snažil ignorovat, jenže to nejde tak lehce, když nad něčím sedíte celý den a stále není k vidění žádný pokrok, jenž by vás uklinil, že to, co děláte, má cenu.

Naštěstí mě ale vyrušil Ed se slovy, že je čas mluvit s Kimem. V tu chvíli bych radši pokračoval v papírování...

S povzdechne jsem se vyhrabal na nohy, prohlédl si mé pracovní okolí a vydal se za ním. Žaludek jsem měl sevřený, protože Ed toho dost prozradil a mně bylo jasné, že to nejspíš nedopadne dobře. Pro nikoho z nás.

Došel jsem do oné místnosti, kde jsem pronesl mou dokonalou řeč a postavil se před obrazovku. Zbytek lidí si posedal a nevěřícně na mě hleděl. Já přitom neměl tušení, co je zase špatně.

Začali si mezi sebou něco šeptat a já cítil, jak ve mně stoupá nervozita snad ještě víc. Byl jsem ale relativně v klidu, dokud si na mě nezačali ukazovat. To už jsem nesnesl.

"Když umíte tak dobře komunikovat, řekne mi někdo, co jsem zas udělal špatně?" prskl jsem se smíchem v hlase a úsměvem na tváři - ač jsem byl nasraný jak hovado, snažil jsem se působit mile a přátelsky.

"Jen je divné, že tu jsi." ozvalo se odněkud.

"Jo, tvůj táta se o tohle nezajímal..."

"Jak s vámi, sakra, mohl pracovat, když o ničem nevěděl? Když neznal vnitřní záležitosti?" nakrčil jsem obočí.

"To je Edova práce. On byl něco jako naše reklama. My vyzabíjíme lidi, on nám dá jeho jméno, aby to nešlo na nás." pokrčil Jimmy rameny.

"Myslím, že můžete zapomenout na vše, co tu on zavedl..." zabrblal jsem a sledoval dění na plátnu.

Do pár sekund se tam zobrazila žádost o hovor od Kima. Ed, sedící za počítačem, čekal na mé znamení. Já těžce vydechl, uklinil dav, a kývl.

"Zdravím." sjel všechny pohledem.

"Pane." kývli všichni sborově.

"Volno." zavelel a všichni se rozešli pryč. Upřímně, vůbec jsem nechápal  co se děje.

Proč chce mluvit s námi, když je pak všechny pošle pryč a my zůst- Ach tak... Sakra.

"Nialle?" podíval se na mě.

"Ahoj, Kime." nervózně jsem se usmál.

"Takže tvůj gang?" nešťastně jsem přikývl. "A kdys' mi to hodlal říct?" prskl.

"Nějak mi to vypadlo. Seběhlo se to hrozně rychle." protřel jsem si tvář.

"Jak rychle?"

"V průběhu tří dnů. Celou dobu jsem se učil chod a jejich postupy, a prostě mi to nedošlo. Omlouvám se..."

"Ni, ale já teď musím zrušit smlouvy!" prohrábl si vlasy.

"Já vím." pípl jsem s přikývnutím.

"A víš taky, že to bylo to poslední, co jsem chtěl?" pokračoval v nemilém tónu. "Víš, že máš teď devadesáti procentní šanci na smrt!?"

"Dík, že mi to tak hezky připomínáš!" prskl jsem nazpět.

"Já nevím jestli jsi blbej nebo tak, ale jak sis to mohl dovolit!?" pokračoval.

"Dovolit co!? Dovolit se pokusit být připravený na nový lidi, na to, že mě tu polovina lidí oslovuje 'šéfe'!?" neudržel jsem to v sobě. "Já nechci bejt ten, na čí hlavu padnou smrti!"

"Nialle..." zaúpěl. "Pochop, tvoje smrt je teď nevyhnutelná. A tvá smrt půjde na mou hlavu. Víš, co je to za pocit?" zněl, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. "A nemůžu vám to odpustit, protože by se to bralo jako nadržování." zmoženě vydechl. "Jediná možnost je, že by sis dokoupil datum platnosti."

"Na to nemám peníze." zavrhl jsem hned.

"Použij finance gangu." pokračoval.

"Ne."

"Nialle, jde ti sakra o krk!"

"Neměli by z čeho mít výplaty! To jim neudělám!" byl jsem na nervy. Kdo by taky nebyl... "A už tak plavu v dluzích, které nevím jak splatím. Kdybys viděl, kolik nul to má po sečtení..." nevěřícně jsem kroutil hlavou.

"Můžu ti na to půjčit peníze."

"Aby částka v sektoru 'dluhy' ještě narostla? A kde mám asi ty peníze brát? Ne, způsobilo by to krach. Už tak jsou tady všichni v mínusu. Budu to muset nějak vyřešit. Navýšit příjem a snížit výdej." prohrábl jsem si vlasy.

"Je mi líto, ale musím to říct..." povzdechl si po delší době mlčení. "Nialle Horane, ruším naši spolupráci z důvodu utajování informací. Od této chvíle jste nechráněn."