Unproblematic Boy

Část 71.

V průběhu večeře jsme jen dolazovali detaily a vysvětlil mi věci, kterými jsme s nebyli jistí. Pak jsme nasedli do auta a vyjeli.

"Nechceš ještě někam zajít?" navrhl.

"Proč ne?" usmál jsem se. Domů se mi totiž vážně nechtělo.

"Dobře." přikývl s milým úsměvem a po pár minutách sjel z dálnice na lesní cestu. Začal jsem mít obavy, že jsem možná měl odmítnout, ale nakonec se z toho ukázalo něco krásného.

Uprostřed lesa zastavil a šli jsme dlouho cestu pěšky. Sami, v temném lese. Nebylo téměř nic vidět. Vedl mě hlouběji a hlouběji. Měl jsem sto chutí strachy utéct, ale na druhou stranu jsem tomu chtěl dát šanci.

Došli jsme na nádhernou mýtinu, odkud šel vidět obrovský kus nočního města. Už jen pohled na to mi vykouzlil úsměv. Kim mi věnoval jeho bundu, a tak jsem se usmál ještě více. A pak mě něco napadlo. Něco, co jsem o něm nevěděl.

"Můžu mít pár otázek?" podíval jsem se mu do očí.

"Určitě. Ale pojď si sednout, bolí mě nohy." zasmál se.

"Kolik ti vlastně je?" dosedli jsme na lavičku o kousek dál.

"Dvacet. Za chvíli dvacet jedna." uchechtl se.

Tipoval jsem mu tak osmnáct...

"Wow..." žasl jsem.

"Vím, vypadám staře..." sklopil pohled.

"Já si myslel, že ti může být stěží osmnáct." uchechtl jsem se.

"To vážně?" klid protrhl jeho smích.

"Jo."

Pak opět nastalo ticho. Myšlenky mi létaly a hlavou a já zjistil, že bych ho moc rád znal. Chtěl jsem znát jeho příběh, co má rád, co ho baví...

"Kdo vlastně jsi?" pohled jsem zabodl na výhled přede mnou.

"Ehm..." zamyslel se. "Jsem člověk, kterého jako malého týrala rodina. Od toho taky ta odporná jizva."

"Není odporná." zakroutil jsem hlavou, načež on se uchechtl, ale dál to nekomentoval.

"V sedmnácti mě znásilnil můj vlastní otec. Přizval k tomu i strýce a... A dědu." nasucho polkl. "Navnadil mě na rodinnou akci. Mělo mi dojít, že je něco špatně, protože to nikdy nedělal. Nesnášel mě. Opravdu hodně. A pak, když jsem přiznal, že jsem gay, mě nesnášel ještě mnohem víc. Možná proto to udělal, víš? Protože jsem nebyl dost dobrý." chtěl jsem ho přerušit, ale on pokračoval. "V osmnácti jsem to dál nevydržel a utekl jsem. Sám a bez věcí, které by mi umožnily přežít. Tři dny jsem o hladu žebral v ulicích, a pak jsem se dostal do špatných končin Londýna. Ujali se mě lidé z gangu, který už zanikl. Potom, co mě vycvičili a hned po rozpadu, jsem sebral pár lidí a založil nový tým. Navázal jsem kontakty se starými obchodníky a našel i nějaké nové. Postupně se k nám přidávali další a další lidé, od kterých jsem si ale držel odstup. Neznal jsem je a nevěděl jsem, čeho všeho jsou schopní. Vybudoval jsem si mezi nimi obrovský respekt. Ovšem mí přátelé, ti věděli, jak moc jsem se všeho bál a dál mě podporovali. Jednou na akci, o rok později, kdy vztahy mezi mnou a mou rodinou, tím myslím ty, kteří to se mnou táhli od začátku, byly hlubší než kdy dříve, mi je všechny do jednoho zabili. Zůstal jsem sám. Půl roku na to jsem z pomsty celou jejich kolonii vyzabíjel. Od té doby si od lidí držím daný odstup. Jen s tebou... No s tebou je to prostě těžší. Příjde mi, jako bych tě znal celý život." usmál se na mě a já neměl slov.

"Mrzí mě to." pípl jsem.

"Nemusí, osud si to tak přál." chytil mě za ruku. "Jsem člověk, Nialle, který je věčně sám. Jen proto, abych byl v bezpečí. Jsem zvědavý a rád zkouším nové věci. Mám rád jídlo, ne, počkej, miluju jídlo! A taky psy! A chtěl bych tolik věcí, které nikdy nedostanu... Ale rád o nich sním. Chtěl bych normální život, víš? Kde bych mohl mít rodinu s tak nádherným blonďáčkem, jako jsi ty. Mohli bychom mít psa a dům. Bylo by nám krásně, i kdybychom neměli nic. Jenže s mou prací je to nemožné..." povzdechl si. Nevím jistě, jestli jsem viděl správně, ale v měsíčním světle se mu odrážely slzy. Nejspíš se je snažil schovávat. Ale vůbec mu to nešlo. Proto jsem si s ním propletl prsty a jen se o něj opřel. Chtěl jsem, aby věděl, že teď už není sám. Že jsem tady s ním a že jsem na něj hrdý.