Unproblematic Boy

Část 73.

Odvezl nás k němu a ukázal mi, kudy do pokoje, kde budu spát. Pak objednal pizzu, donesl víno a pustil film. Nějaký slaďák. Ovšem konec byl smutný, neboť má oblíbená postava zemřela...

"To není fér. On měl přežít!" vztekal jsem se. Byl jsem přiopilý, ovšem ne na mol.

"Nialle..." zaúpěl. "Budeš si pořád stěžovat?"

"Jo. Nebylo to spravedlivé." mračil jsem se.

"Život není spravedlivý." uchechtl se.

"Je."

"Co?"

"Je spravedlivý. Kdyby nebyl, neříkali bychom, že není."

"Už měleš blbosti. Běž radši spát. Já jdu taky."

"Nemelu blbosti. Zamysli se nad tím. Má to smysl." rozhodil jsem rukama, když se ke mně otočil zády.

"Fajn." zvedl ruce v obranném gestu. "Dobrou, Ni." políbil mě na čelo a odešel.

"Má to smysl..." brblal jsem si pro sebe a odcházel do pokoje. Cestou jsem ale zakopl a dost ošklivě si narazil žebra o stůl. Bolestně jsem zaúpěl a poškozené místo si prohlédl. Žádná krev, ovšem modřina to bude obrovská. Skučíc jsem se dostal do postele a zavřel oči. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

Po probuzení jsem zjistil, že je okolo jedenácté hodiny a já měl být už dávno doma. Liam mi tak desetkrát volal a já tedy vytočil jeho číslo a čekal.

*Ni? Kde sakra jsi!?* prskl hned.

"U Kima. Opili jsme se a víc si nepamatuju." zachechtal jsem se.

*A jsi v pořádku?* zněl podezřívavě.

"Jo. Vzbudím ho a odveze mě domů."

*Fajn, budu čekat.* položil to.

To bylo klidné. Možná až příliš...

Vstal jsem. Žebry mi probleskla obrovská pichlavá bolest. Po vyhrnutí trika jsem zjistil, že tam mám podlitinu. Opravdu ošklivou a hodně, hodně modrou. Naštvaně jsem si odfrkl a vydal se ke Kimovi. Ten už u sebe ale nebyl, a tak jsem sešel schody a našel ho, jak se dívá na televizi.

"Ahoj, Ni." usmál se hned, jak mě spatřil.

"Ahoj. Proč jsi mě nevzbudil? Liam je naštvaný." uchechtl jsem se.

"V klidu se najez a můžeme vyjet."

Na jeho rozkaz jsem si vzal jablko, protože jsem měl stažený žaludek. Opravdu jsem se bál, jak bude Liam reagovat. Opět jsem se zachoval velmi nezodpovědně.

Nasedli jsme do auta a jeli. Dlouho. Cestou se mi zavíraly oči a, i když mi to bylo nepříjemné, neustále se mi v hlavě zjevovaly představy o tom, jak by náš příjezd mohl dopadnout.

Při výstupu jsem klopýtl a malém si zvrtnul kotník, díky čemuž jsem usoudil, že dnešek rozhodně nebude můj den, a proto jsem se připravoval na to, že Liamova reakce nebude přívětivá.

"Mám jít s tebou dovnitř?" usmál se.

"Ne, zvládnu to. Děkuju za všechno."

"Nemáš za co. Pa, Ni." usmál se a odjel.

Já se vydal ke dveřím. Prošel jsem dlouhou zahradou, a přestože jsem šel jen kousek - od brány ke dveřím - mi přišlo, že je ta cesta nekonečná. Odemkl jsem a vydal se dovnitř. Dům byl nebezpečně tichý. Celý nesvůj jsem se vydal do kuchyně, kde na mě čekal vzkaz.

Ni, vem si moje auto a dojeď do klubu. Zase máme schůzi. - Liam

Vytočil jsem se a mířil ke garáži. Vzal jsem první kličky, nastoupil, srovnal zrcátka a vyjel. Naposledy, když jsem přesně tohle auto řídil, se mě pokusili zabít. Snad to tedy dopadne lépe.

Vyjel jsem do ulice a zvedl vyzvánějící mobil.

"Ano?"

*Nialle, kde jsi? A kde je Liam? Co vám tak dlouho trvá?* byl to Louis.

"Já teď vyjel, Liam je asi na cestě. Nechal mi vzkaz, že odjel. Ale nevím, o jak dlouhou chvíli jsme se minuli." zamračil jsem se.

*Dobře, zaměříme jeho mobil. Hlavně si pospěš, včera přepadli jednu naši skupinu a dost je zranili. Nevíme, co ti lidi chcou, tak hlavně opatrně.* povzdechl si.

"Fajn." kývl jsem, ačkoliv to nemohli vidět, a jel dál.

To je zvláštní. Liam je vždycky všude rychle. Opravdu mi tu něco nesedí. Doufám, že je v pořádku... Musí. Hlavně ale zachovat klid. Ignorovat tu nervózitu uvnitř. Liam je zkušený, nic se mu nestalo a ani nestane. Je v pořádku a jen se zbytečně děsím.

Zaparkoval jsem a vystoupil. Naklikal kód a vešel do již známé místnosti, kde v onen moment vládl naprostý chaos. Jeden člověk překřikoval druhého. Ničemu jsem nerozuměl a při pokusech o ztišení jejich hlasů mě naprosto ignorovali. Proto jsem zpoza pasu vytáhl zbraň a vystřelil do stropu.

"Ticho sakra! Co se děje!?"