Unproblematic Boy

Část 34.

Nebyl jsem smutný. Byl jsem naštvaný. Strašně moc. Na celý svět. Na sebe. Na něj. Na ni.

Jak jsem to mohl takhle posrat!? Jak!? Zabiju ho, hajzla! Tohle, sakra, přehnal! Já si počkám, až si pro mě příjde, a pak si vychutnám jeho smrt!

"Nemáš propisku?" zeptal jsem se po chvíli.

"Jo..." díval se na mě nedůvěřivě, ale přesto mi ji podal.

Přesně jsem věděl, co chci udělat. Prokázat mu bezcitnost, a že mi neublížil. Musím mu na ten vzkaz odpovědět. V mrtvolách už krev není, proto jsem tohle pravidlo musel obejít.

Popadl jsem ze stolku skalpel a než Louis stihl zareagovat, pořezal jsem si dlaň. Krev tekla proudem, nejspíš jsem ze strachu zajel trochu hlouběji, ale neřešil jsem to. Popadl jsem propisku a dopsal mu na onen papírek odpověď.

Drahý Nialle...
Tohle jsi měl být Ty. Ne ona. Je to tvá vina. Už Tě čekám. Kdyby ses neschovával jako zbabělec, mohla žít.
S láskou Tvůj Vrah.

Můj drahý Vrahu...
Jestli si myslíš, že zrovna tímhle jsi mi ublížil, jsi mimo. Svou matku jsem nesnášel, prokázal jsi mi službu. Jen si pro mě přijď, budu tě čekat.
S láskou, Tvůj Niall Horan.

Odpověď byla stručná. Přesně o to mi totiž šlo.

"Nialle..." povzdechl si a začal vázat mou ruku. "Tohle není dobrý nápad." kroutil hlavou.

"Kde jste našli její tělo?" ignoroval jsem to.

"U vás doma..." opět mě při jeho slovech bodlo u srdce.

"Fajn. Potřebuju tam zajet." zvedl jsem se. Pohled mi padl na její nehybnou tvář. Naklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. "V klidu spi. Já se o toho vraha postarám, slibuju." usmál jsem se a s Louisem za zády se vydal k východu.

"Jako teď!?" zastavil mě.

"Ano. Kdy jindy?" uchechtl jsem se.

"Nemůžeme tam teď jet!" děsil se.

"Louisi, čím dřív ten dopis najdou, tím dřív to všechno skončí." podíval jsem se mu zoufale do očí. Viděl jsem, jak mu to šrotuje v hlavě. Usilovně přemýšlel, hledal argumenty, ale to, co jsem řekl, dávalo smysl.

"Fajn." prskl. "Ale jestli tě zabijou, tak tě oživím a zabiju znovu!"

"Dobře, souhlasím." uchechtl jsem se a vyjeli jsme.

Cesta byla neskutečná. Začal jsem uvažovat o tom, že jsem to měl možná první promyslet a nechat svou hlavu vychladnout... Tohle bylo nevýhodné jednání. Naprosto nevýhodné. Neměl jsem plán. Jen jsem věděl, jaký je můj cíl. Taky jsem neměl ponětí, co to bude obnášet. A to mohlo mít na konci celého tohoto divadla efekt motýlích křídel - jen proto, protože jsem nevěděl, co vlastně dělám.

Louis najednou zastavil. Před námi stál můj bývalý dům. Sám, opuštěný, rozbitý. Přesto to ale byl on.

Nasucho jsem polkl a vydal se tam.

"Nialle, zbraň?" houkl na mě tiše.

"Mám." kývl jsem nazpět a pokračovali jsme dovnitř.

Zastavil jsem se na rohu a počkal na Louise. On mi snad řekne, jak to normálně dělají a já se tím pak budu řídit, abych nic nespackal.

"Takže, až rozrazím dveře, vejdu tam a prohlédnu terén. Ty budeš stát za mnou a taky se rozhlížet. Když bude čisto, projdem do tvého pokoje. Když ne, začne se střílet a my budeme ustupovat. Jasný?"

"Proč do mého pokoje?" zamyslel jsem se.

"N-"

"Tam ji zabili?" uchechtl jsem se. Uvnitř jsem ale cítil smutek.

"Jo." kývl a dál o tom nemluvil.

"Na tři." rozkázal. "Raz, dva, tři!" vykopl dveře a oba jsem před sebe dali zbraň, připraveni kdykoliv vystřelit. "Čistý." schoval ji za pas a já po něm čin zopakoval. "Honem, pospěš si. Nevíme, kdy se vrátí..." byl nervózní a já se mu nedivím.

Vyutíkali jsme schody nahoru a já bez rozmyslu otevřel dveře. Snad nikdy jsem nebyl v takovém šoku. Všude po stěnách byla krev. Na zemi ležely její milované bílé růže a má postel... Byla zničená. Od krve. Rozlámaná. A byla na ní pouta.

Rychle jsem doprostřed ní položil onen vzkaz a chtěli jsme odejít, jenže Louis mě zastavil.

"Slyšíš ty kroky?" vydechl roztřeseně. Když jsem se zaposlouchal, vážně tam někdo chodil. Po zádech mi přeběhl mráz a mně se hned vybavilo, jak mě jednou Amy zamkla v pokoji a já musel vylézt oknem z druhého patra.

"Dělej, prolezeme oknem!" zavřel jsem zase dveře a otevřel okno. Po kraji budovy se táhla dřevěná mřížka a my po ní mohli slézt. Tedy, pokud by na to byl ještě čas...