Unproblematic Boy

Část 13.

Mohlo mě napadnout, že se to celé zvrhne...

"Ty sis přivedl přátele?" podívala se na kluky.

"Chtěli taky přispět, nevadí to?" koukl jsem se na ni.

"Ne, vůbec ne. Jen... Není to Liam? A oni mají na sobě tátovy obleky?" zamračila se.

"Ano, mají."

Odkud zná Liama? A proč se ptá tak zvláštně? Vadí to snad? Ano, on není nejslušnější, ale teď zrovna se snaží být... Vhodný. Snad o něm neslyšela, co všechno dělá...

"Je to tedy Liam?" usmála se falešně a přišlo mi, že docela nervózně.

"Ano, je to Liam." kývl jsem.

"Vy jste přátelé?" stále se vyptávala. Proč mi to příjde zvláštní? Má matka se nikdy o nic takového nezajímala a nevyptává se. Nikdy.

"Ne, jen známí. Dovezli mě a přišlo mi nevhodné je nepozvat, když pro to byli tak nadšení." slova se ze mě sypala bez promyšlení. Ona se ke mně ale přiblížila a přičichla si.

"Nialle, smrdíš marihuanou a cigaretami." podotkla pichlavě.

"Ano, nejspíš jsem byl příliš blízko jedné skupinky ze školy." povzdechl jsem si. Vypadá to se mnou zle.

"Dýchni na mě." prskla. A bylo zle. Alkohol, tráva, cigarety. Pomůže na to ta žvýkačka?

"Mami, před tolika lidmi? Bude to vypadat, že jsem neslušný." nervózně jsem pronesl slova, jež se mi zasekávala v krku.

"Nialle!" rozkřikla se. Několik lidí se za námi pootočilo, ale ona to plně ignorovala. "Pojď blíž a dýchni na mě!"

"Zdravím, madam. Já jsem Liam, moc rád vás poznávám." přišla má záchrana.

"Nápodobně, mladíku." přijala jeho nabízenou ruku a on ji políbil na klouby.

"Jestli by vám to nevadilo, chtěl bych dnes ještě s vaším synem zajet na charitu kousek odtud, kterou pořádá můj dědeček... Je to na podporu nemocných lidí bez domova." usmál se jeho zářivým úsměvem.

"Oh..." vypadlo z ní. "S-samozřejmě." vykoktala ze sebe. Tohle se jí nepodobá, ona se ho snad bojí?

"Děkujeme. Za chvíli odjíždíme. Než ale budeme muset odejít, chtěl bych ocenit vaši akci. Je to od vás velice šlechetné." usmál se, máma poděkovala a společně jsme došli ke zbytku jeho party.

"Dík." pípl jsem a on jen kývl.

"Jedem, kluci." houkl na ně.

"Ale Liame! Vždyť tady jsou hory jídl-"

"Jedem!" prskl a už jsme nasedali do auta. V momentě, kdy se zabouchly dveře, jsem vydechl všechen přebytečný vzduch z plic a zasmál se.

"Proč jsme museli odejít?" smutně koukl Zayn.

"Niallova máma něco tušila. Kdyby se vás kdokoliv zítra ptal, byli jsme na charitě mého dědka." uchechtl se a všichni se zasmáli. Odvezli mě domů, protože Amy volali akutně z práce, převlékli se a odjeli s tím, že "Zítra ve škole, blonďáčku."

Kolik bylo hodin? Něco okolo čtvrté ráno. Takže ne zítra, ale ještě dnes. Pro mě nemá cenu jít spát, když za hodinu a půl vstávám. A tak jsem se rozhodl, pustit si nějaký kratší film.

Nic nového, jen starý dobrý mámin Titanic, protože doma nic jiného nemáme. Jestli mě to baví? Ne. Ani náhodou. Občas bych se rád podíval na nějaké zábavné seriály. Slyšel jsem hodně o pořadu s názvem Dva a půl chlapa, nebo Dvě socky či Přátelé. Nebo bych se taky chtěl podívat na nějaký animovaný film. Jenže prostě nemůžu. Máma se za chvíli vrátí také.

Vypnul jsem onen smutný film a šel do koupelny. Na doporučení Harryho jsem vypil litry vody s citrónem. Mělo by mě to zbavit zápachu všeho, co jsem požil. Jenže mně po tom bylo zle. Tak jsem strávil téměř hodinu u záchodové mísy, a pak už si jen obul boty, hodil batoh na záda a vyšel do školy. Tedy chtěl jsem. Ale v momentě, kdy jsem zabouchl dveře a chtěl vyjít před dům, zastavil jsem se. Lilo jako z konve. A tak jsem se chtěl vrátit pro deštník. Ale hádejte co - zabouchl jsem si klíče.

"Ne, to ne!" udeřil jsem do dveří a s povzdychem jsem se otočil. Pohledem jsem sjel oblohu. Nevypadá to, že by mělo přestat. A tak jsem se prostě se svým osudem smířil a vyšel.

Byl jsem asi ve čtvrtině cesty, když u mě zastavilo auto s kouřovými okny. Okýnko spolujezdce pomalu sjelo dolů a mě se naskytl pohled na muže, jež seděl s maskou za volantem a vedle sebe měl položenou zbraň. Ztuhl jsem a stěží dýchal.

Stočil na mě svůj pohled a hlubokým hlasem pronesl něco, co se mi vážně nelíbilo.

"Nastup si, Nialle."