Unproblematic Boy

Část 33.

Usnul jsem. A vzbudil se doma. U Liama. Opustil jsem ji. Neuhlídal jsem si ji. Opět jsem měl v očích slzy a strach všude po těle.

Co když už ji neuvidím!?

Byla noc. Měsíc téměř nešel vidět přes mraky. Byl jsem téměř nahý. Oknem dovnitř foukal ledový vítr a já cítil touhu jít zpět za ní.

Sedl jsem si a rozhlédl se. Byl jsem sám. V Liamově pokoji. Oblékl jsem si kalhoty, které mi chyběly jako jediné, a vyšel na chodbu, kde se svítilo. Ze zdola jsem slyšel hlasy.

"Liame-"

"Zvládne to."

"Ale on-"

"Já vím, sakra! Vím jaké to je! Ale my mu nemůžeme pomoct! Musí se z toho vyhrabat sám!" prskal Liam. Seděl jsem na schodech a pozoroval je v kuchyni.

"Můžeme tu být pro něj." oplatil mu tón Louis. "Je jiný než ty, bude reagovat jinak!" zuřil.

"Louis má pravdu." kývl Harry. "Navíc ještě ani neví vše."

"Ten vzkaz mu přece nemůžeme dát..." vykulil oči Andy.

"Zaslouží si vědět všechno. Buďme k němu upřímní a čestní." přidal se Zayn. "Za chvíli vyprchají ty léky. Vzbudí se." oznámil.

"Jdu tam." zvedl se Louis.

"Proč ty?" prskli Harry s Liamem nastejno a Andy se jen uchechtl.

"Protože studoval psychologii a je Louis. Přítel všech." zasmál se Andy a Zayn jen přikyvoval. A já se rychle vydal do pokoje. Cestou jsem ale zakopl a spadl. Proto mě Louis dohnal, když jsem za sebou zavíral dveře.

"Ni?" otevřel pár sekund po mě a já jen nehybně seděl na posteli.

"Ahoj." usmál jsem se.

"Jak se cítíš, broučku?" sedl si a jako vždy přehodil svou ruku přes má ramena.

"Nijak." uchechtl jsem se.

"Chceš si o tom-"

"Můžu ji ještě vidět?" skočil jsem mu do řeči.

"Ni-"

"Prosím..."

"Teď?" koukl na mě smutně.

"Co nejdříve..."

"Nevím jestli je to dobrý nápad, Ni..."

"Loui..." vzlykl jsem. "Já se chci jen rozloučit..."

"Dobře." usmál se soucitně. "Takže teď?"

"Jo." zasmál jsem se a střel slzy.

"Fajn, ale musíme vylézt oknem." uchechtl se a vstal. Otevřel okno a prohlédl terén. Pak se otočil na mě. "Jdeme na to." a začal vylézat. Když dopadl na zem, lezl jsem já.

K mému údivu jsem to přežil a on nastartoval auto. Než se ale rozjel, začal se hrabat v přihrádce.

"Na..." podal mi zbraň. "Je nabitá a jen pro případ nouze." vysvětloval mi pomalu. Já nasucho polkl a vzal si ji. On se hned poté opatrně rozjel pryč od domu. "Posluchal si nás, že?" usmál se na mě.

"Jo." kývl jsem bez ostychu. "Řekneš mi, o jakém vzkazu jste mluvili?"

"Ni... Ukážu ti to v klubu." povzdechl si. "Jak se cítíš?" nechtěl, aby nastalo ticho.

"Nevím. Cítím se prázdný..." povzdechl jsem si. On položil ruku na mé koleno a dál se věnoval silnici.

"Přejde to. A my jsme tu pro tebe. Kdykoliv můžeš komukoliv říct. Jsi silný Ni, zvládneš to. Zvládneš všechno, na co si jen vzpomeneš."

Ve chvíli, kdy dořekl poslední větu, se mi opět zpustily slzy. Tohle mi totiž opakovala celý život. Vždycky ve mě věřila a dávala mi sílu i odvahu dělat vše tak, jak se mi to zdá správné. Naoplátku po mně chtěla, abych byl dobrý syn. V tom jsem ale selhal.

"Co se děje? Neplač..." vyděšeně se na mě podíval.

"Promiň..." pípl jsem.

"Co se stalo? Co jsem řekl?" strachoval se.

"To mi vždycky říkala." usmál jsem se. Začaly se mi vybavovat vzpomínky a srdce se začalo lámat žalem. Začala mi být zima.

"Mrzí mě to..."

"Mě taky."

Nebyl jsem tam pro ni a teď už je pozdě.

Ještě jsme prohodili pár slov a vystupovali jsme. Louis zadal kód, dveře se otevřely a my vešli dovnitř.

Došli jsme k ošetřovně a Louis otevřel dveře. Já si jako posledně sedl k ní a chytil ji za ruku. Přestal jsem doufat v náznak života a jen se na ni díval.

"Na..." podal mi papír promočený krví. Otevřel jsem ho. Úhledný rukopis vypadal dokonale. Jen kdyby nebyl psán krví...

Drahý Nialle...
Tohle jsi měl být Ty. Ne ona. Je to tvá vina. Už Tě čekám. Kdyby ses neschovával jako zbabělec, mohla žít.
S láskou, Tvůj Vrah.

Jen pár řádků. Nic víc, nic míň. A stejně mi to dokázalo ublížit neskutečným způsobem.

Mohla žít. Ale já ji zabil... A přísahám, že zabiju i Mého Vraha.