Unproblematic Boy

Část 47.

S Kylem jsme prohodili ještě pár slov a tím náš hovor skončil. Byl z toho opravdu nesvůj a já si dal za úkol, okamžitě najít Amy a zeptat se jí, co se stalo.

Proto jsem vyběhl z postele a rychle se připravil k odjezdu. Snad Liamovi nebude vadit, že si půjčím jeho auto... A taky ho snad nenabourám.

Vešel jsem do garáží. Měl tam asi pět luxusních vozů a já si vybral ten, který měl klíče na háčku. Nasedl jsem a nastartoval.

Řídil jsem naposledy mámino auto, které skončilo na skládce, protože do mě zezadu naboural nějaký kretén a já tak vrazil do auta přede mnou. Měl jsem štěstí, že jsem vyvázl jen s odřeninami a pár naraženinami.

Dálkově jsem otevřel dveře od garáže a opatrně vyjel, abych mu jeho klenot nepoškrábal. Jak už to tak bývá, mé plány nebývají domyšlené, a tak jsem byl nucen po pár metrech najet zpět a napsat Liamovi vzkaz, vzít si zbraň a zavolat Amy, kde vlastně je, abych nejezdil po městě jako idiot. Ta mi řekla adresu a já vyjel. Taky zněla docela smutně.

Cesta probíhala klidně. Nebyl téměř žádný provoz, a tak jsem v klidu a hlavně opatrně jel stále podle navigace. Po deseti minutách jsem za sebou zahlédl auto. Bylo na mě dost nalepené a ať jsem zabočil kamkoliv, vždycky také odbočilo.

Mohla to být náhoda, ale jak říkám - první pokus - náhoda, druhý pokus - podezření, třetí pokus - ujasnění. Když jsem tedy i potřetí zabočil a auto stále jelo nebezpečně za mnou, začal jsem přemýšlet, co mám dělat. V tom mi začal zvonit mobil.

*Nialle, vše dobrý?* byl to Liam zněl vesele.

"Ne." zabručel jsem.

*Co se děje?* jeho hlas potemněl.

"Sledují mě."

*Kdo?*

"Já nevím. Ale jedou za mnou už přes půl hodinu. Jezdím jak idiot v kruzích. Ať odbočím kamkoliv, oni odbočí taky." hlas se mi klepal.

*Fajn, Ni, hlavně klid. Najeď zase k nám a já tam budu čekat. Buď ale opatrný. A pospěš si.*

"Dobře." kývl jsem, i když to nemohl vidět, a zavěsil.

Mobil jsem ovšem neodložil. Otevřel jsem foťák a skrze zpětné zrcátko jsem vyfotik značku a SPZku auta.

Při první odbočce jsem se chtěl stočit k Liamovu domu, ale nastal problém. Vrazili do mě zezadu. Myslel jsem, si že to byla náhoda, ale nedali si pokoj a stále do mě naráželi. Pak se mě pokusili předjet. A to už jsem si nenechal líbit.

Šlápl jsem na plyn a jel sto osmdesát. Ano, nejsem zkušený řidič, ale taky se nenechám zabít na křižovatce. Vjel jsem tam i na červenou a naštěstí jsem vyvázl bez zranění, za to mí sledovatelé byli zablokováni a já tak mohl v klidu dojet domů.

Bože, ať je to auto v pořádku!

Dojel jsem před dům a zajel opět do garáží. Vystoupil jsem a zamkl auto. S klíčema v ruce jsem se celý vyklepaný šel podívat na nárazník. Nevypadal vůbec dobře...

"Sakra!" prskl jsem rozzuřeně a kopl do dveří. "Jak si to můžou dovolit!?" prskal jsem. V tu chvíli se do místnosti přiřítil Liam a bezeslova mě objal. "Rozbil jsem ti auto..." pípl jsem.

"To nevadí, hlavně, že jsi v pořádku. Tos' na mě nemohl chvíli počkat?" věnoval mi pohlavek. "Jsi snad úplně blbej!?" vyprskl.

Já už opravdu nevím, co si mám o něm myslet. Nebo co od něj vůbec čekat. Jednu chvíli je anděl, druhou na mě řve jako na pablba...

Bezeslova jsem se na něj díval. Myslím, že docela pohrdavě. A mrzelo mě to. Každé jeho slovo.

"Já ne, otázka zní, jestli ty to máš v hlavě všechno v pořádku!" prskl jsem a odešel. Opět jsem šel do jeho ložnice a bez většího přemýšlení jsem zamkl.

Ze zadní kapsy jsem vytáhl mobil a napsal Amy, jestli by ona nemohla přijet, protože mě sledovali. Neviděla v tom problém, a tak jsem pomalu prolézal oknem ven, stejně jako s Louisem u nás.

Dopad nebyl vůbec příjemný, Liam má očividně rád růže. Když jsem vyšel na příjezdovou cestu, Amy mě už čekala. Pravděpodobně jsem tedy zadal špatnou adresu do navigačního systému. Nasedl jsem a ona vyjela ke své kamarádce, kde přebývá.

"Co se stalo, Amy?" začal jsem, protože mě tížilo to ticho mezi námi.

"Rozešla jsem se s ním a zablokovala jeho číslo."

"Proč, sakra!? Vždyť jsi ho milovala!"