Unproblematic Boy

Část 100.

Konec minulé části:

"Fajn, tak na tři." prskl jsem, popadl vidličku a natočil trochu špaget. "Raz, dva, tři." upřímně, čekal jsem, že to Liam, jako vždy, neudělá, ale překvapil mě. Vážně jsme to snědli najednou. "Není to špatné." poznamenal jsem.

"Ne, to není. Naopak se to dá jíst a tomu já říkám úspěch." uchechtl se. V klidu jsme dojedli, on, ač jsem protestoval, umyl nádobí a šli jsme si lehnout, protože mě zmáhala nejen únava, ale také léky proti bolestem.

Tohle pro mě prostě nemá šanci skončit dobře. Ano, teď máme všichni klid, ale jak dlouho to vydrží? Kdy je ukončení toho prodloužení? A jak dlouho potom všichni přežijeme? Možná by bylo lepší je všechny opustit a přestat je ohrožovat. Nerad bych viděl umírat další... Zajímalo by mě, kdy bude mít Henry pohřeb. A jestli už to ví jeho rodina. Chudák Alex, je tak mladá a přišla o tátu. Tak je mi hodně líto Steph, jeho ženy. Nebude to mít vůbec jednoduché. Nikdo z nich. Už jsem přemýšlel nad tím, že jim finančně pomůžu. Anonymní posílání peněz. Jenže ty teď sám nemám. Chtěl bych ji vidět a aspoň nějak pomoct, ale je mi blbé tam jít, když za jeho smrt můžu já.

Nová část:

Nevím, kolik bylo hodin. Byla noc, venku tma jako snad nikdy. A já se vzbudil s neuvěřitelnou bolestí na hrudi. Nemohl jsem se nadechnout a stěží jsem se hýbal. Zvládl jsem se posadit a okamžitě jsem se předklonil, lapajíc po dechu. To bylo snad poprvé, co jsem se bál, že bych mohl umřít.

Smrt v posteli, vedle milované osoby. Větší horor neznám.

Stále jsem se pokoušel chytit dech, ale ani po několika minutách usilovné snahy se můj stav nezlepšil, a tak jsem žduchl do Liama, i když mi to bylo silně proti srsti.

Cítil jsem, jak mé tělo potřebuje kyslík. Po nějaké době, co se ze mě Liam snažil vydolovat, co se děje, to vzdal a volal Zaynovi. Já bych mu moc rád odpověděl, ale za 1. umíral jsem, za 2. měl jsem lepší věc na práci - lapání po dechu a za 3. já sám nevěděl, co se děje.

Po nějaké době mi přišlo, že už skoro nevidím. Všude byla jen tma. První mi to nedocházelo, protože byla noc, ale pak, když Liam oznámil, že rozsvítí a já stále téměř nic neviděl, jsem se zděsil. Do očí se mi nahrnuly slzy a já si stále opakoval, že nesmím brečet, protože bych se udusil rychleji.

Pomalu jsem nejspíš začínal ztrácet vědomí. Necítil jsem ruce a byl jsem unavený. Nebo spíše vysílený. Chtěl jsem si lehnout, ale nemohl jsem. Snažil jsem se nesklápět hlavu, jenže už to prostě nešlo.

"Hej, Nialle, poslouchej mě. Zayn je už skoro tady, ano? Pomůže ti, slibuju. Podle něj bys měl na chvíli zkusit zadržet dech." slyšel jsem ho. Slyšel, ale vzdáleně. Jakoby neseděl vedle mě a nedržel mě za ruku. Jako by byl někde daleko a ještě v jeskyni. Věděl jsem, že bych měl ten dech zadržet, jenže já se bál. Bál jsem se, že ho zadržím a už se nenadechnu.

Na vzor odporu se mi nějak povedlo zakývat hlavou ze strany na stranu. Liam si povzdechl a nejspíš mě sledoval. Já cítil, jak to pomalu přestávám zvládat.

"Ni..." povzdechl si zase. A pak... Pak mě prostě políbil. Začal mě líbat a já si říkal, jestli se mi to celé třeba nezdá. Spekuloval jsem, jestli nespím a tohle není jen pitomý sen.

Poté, co se od mých rtů vzdálil jsem si uvědomil, že se můj splašený dech spomalil. Ne moc, ale v tu chvíli to pro mě byl zázrak. Jenže to stále nestačilo a já se vrátil do kruté reality.

Do minuty se ve dveřích objevil Zayn se Shawnem v zádech a začali se okolo mě točit. První mi Shawn začal měřit tlak. Hned na to Zayn kontroloval oči. Pak mi zase měřili pulz.

"Liame, kolik měl léků a jak je namixoval?" otočil se Zayn.

"Oh Bože, měl jich hodně... Tím myslím opravdu hodně v krátkých intervalech." zasténal.

"Fajn. Odejdi." vyhnal ho Shawn.

Pak následovaly otázky typu kdy jsem si bral poslední prášek, kolik jakých druhů, jestli mě něco bolí. Nakonec mi něco píchli do žíly a zavolali Liama. Uklidnili ho, že to bylo mírné předávkování, ale že se vše brzy spraví a máme jít spát.

Upřímně, já stěží držel oči otevřené, ovšem Liam je zase nemohl zavřít. Tiskl mou ruku na jeho hruď. Cítil jsem, jak mu splašeně bije srdce.

"Omlouvám se." pípl jsem.

"Za co?" zarazil se.

"Za tohle divadlo..." přitulil jsem se víc k němu.

"Nemůžeš za to." začal mě drbat ve vlasech.

"Ale můžu. Kdybych si nevzal tolik léků-"

"Kdybych si tě nevzal pod křídla, vůbec bys tu nemusel být. Mohl jsi dostudovat a jít na vysokou. Mít perfektní kariéru a rodinu..." zasnil se.

"Neměl bych tebe. Neměl bych přátelé. Neměl bych ani rodinu. Možná už bych byl mrtvý." zauvažoval jsem.

"Ale mohl jsi být šťastný. Teď-"

"Teď jsem šťastný, Li." zastavil jsem ho. "Tady, s tebou. Jsem vděčný za to, že jsem tehdy šel tou ulicí." uchechtl jsem se. "Vždycky toho lituju, ale když mně ten incident dal tolik dobrých věcí..." podíval jsem se mu do očí a usmál se. "Třeba právě tebe."

"Nialle, už jsem ti to řekl jednou, ale ono se to nepočítá, protože jsem byl opilý, ale teď nejsem." uchechtl se. "Můj malý princi, miluji tě jako nic jiného v tomto odporném světě."