Unproblematic Boy

Část 45.

"Nialle?" zvedl se na lokty.

"Spi." šeptl jsem a odešel.

"Nialle, počkej... Prosím..." chtěl jsem vejít do pokoje, ale zastavil jsem se. Zněl zraněně. Jakoby svých slov litoval a chtěl se mi omluvit.

"Co chceš?" prskl jsem poraženecky.

"Mrzí mě to. Byla to chyba, neměl jsem na tebe řvát. Omlouvám se..." schoval tvář do dlaní a vypadal rozto-

Nialle! Co to zase měleš!?

"Máš pravdu. Neměl jsi na mě řvát." deptal jsem ho pohledem. Vím to, i když to nedal znát. Otec to dělal pořád.

"Vážně mě to moc mrzí..." klepal se. Byl hodně nervózní. Přišlo mi, jako by se měl každou chvíli rozbrečet - ale to přece nedává smysl, on je Liam Payne! Co mi sakra uniklo!?

"To nevadí. Jsem na to zvyklý." povolil jsem a usmál se.

"Nevím, proč jsem to udělal. Vážně jsem nechtěl. Prosím..." zasekl se. "Nemusíš spát v pokoji pro hosty." vypadal... Zoufale? Vystrašeně? Zlomeně? Nebezcitně?

To mě chce u sebe? Tak moc ho to mrzí? Nehraje na mě jen divadlo? Co se s ním děje? Chtěl bych mu pomoct. Vypadá, že je toho na něj moc. Jenže zaslouží si to? Abych mu pomáhal? Co to plácám - jasně, že jo! Dělá toho pro mě tolik... A já? Chovám se jak malé děcko! Pokazil jsem to... Chtěl bych ho obejmout. A říct mu, že mu odpouštím. Ale můžu si to dovolit? On je Liam Payne. Ale taky... Taky je přece člověk. Není bezcitný. Není robot.

"Dobře." usmál jsem se a nervózně se k němu rozešel. "Li..." začal jsem. Nikdy jsem mu tak neřekl, protože jsem se toho bál. Mohl by mě seřvat, že se jmenuje Liam. Opak byl ale pravdou. Jen se nad tím pousmál, což vykouzlilo úsměv i mně. "Ehm, já..." nevěděl jsem, jak se na to zeptat. "No..." nenacházel jsem slova a cítil jsem, jak se mi žene červeň do tváří, proto jsem sklopil hlavu. "Můžu... Mohl bych tě obejmout?" uchechtl jsem se a podíval se mu do tváře, přičemž jsem se nervózně podrbal na zátylku.

On se na mě jen zvláštně podíval a pevně mě objal. Nečekal jsem to, ale po chvíli jsem mu objetí vrátil. Hlavu jsem schoval do jeho hrudi a snažil se - opravdu moc - ignorovat motýly v břiše. Věnoval mi polibek do vlasů a pobídl mě, abych šel spát, což jsem taky udělal. Převlékl jsem se a lehl si, přičemž mě Liam objal.

Téměř jsem spal, když jsem zaslechl, jak něco šeptá. První jsem si myslel, že mluví ze spaní, ale pak si začal hrát s mými vlasy a mně došlo, že je vzhůru.

"Co to se mnou děláš, blonďáčku? Poprvé za tak dlouhou dobu jsem se kvůli něčemu cítil provinile... Bál jsem se o tebe, víš? Dlouho jsi neodpovídal. To už mi nedělej. Nic z toho, co jsem řekl, jsem nemyslel vážně... Znáš ten pocit, když se strašně bojíš, a proto ti rupnou nervy? Ať se stane cokoliv, Ni, pomůžu ti." věnoval mi polibek do vlasů a já se snažil sklidnit tlukot mého srdce. Bilo jako o závod - což se mi stává často, když se bojím. Ale já se nebál. Cítil jsem se zvláštně. Jako bych byl rád za jeho slova, ale víc, než za ty Zaynova, i když řekli téměř stejnou věc.

Jednoduše - byl jsem zmatený. A díky tomu jsem v noci nedokázal spát. Myslel jsem na to, jak moc krásně jsem se cítil v jeho objetí a jakou radost mi udělal ten nepatrný dotyk jeho rtů na mé kůži. Prohlížel jsem si jeho tvář, i když nebylo téměř nic vidět a žasl jsem nad jeho krásou. Zároveň jsem se ale necítil vůbec dobře. Připadal jsem si nechutný.

Nejvíce ovšem ve chvíli, kdy jsem měl neskutečnou chuť ho políbit. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Chtěl jsem se ho jen dotknout. Jen cítít jeho teplo. Jen na chvíli...

Ze spaní krčí občas nos. Nebo si sem-tam povzdechne. Občas se také pousměje nebo se protáhne. Byl vážně roztomilý. A já se na něj mohl dívat pořád. Byl neskutečný. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Vnímal každý jeho nádech i výdech. A byl jsem okouzlen.

"Sleduješ mě?" usmál se, aniž by otevřel oči a můj úsměv se ztratil.

"Ne. Jen jsem se díval, jestli spíš."

"Půl hodiny?"

"N-" nestihl jsem říct ani slovo, protože jediným pohybem splnil vše, co jsem po něm celou dobu chtěl.