Unproblematic Boy

Část 67.

"N-ne! Já-" snažil jsem se ze sebe něco vydat, ovšem to nedopadlo dobře.

"Ty co, Nialle?" ušklíbl se.

"Nejsem-" chtěl jsem říct, že tu nejsem sám, ale zase mě přerušil.

"Nejsi? Nejsi co? Nejsi tak silný, aby ses mi postavil?" uchechtl se.

"N-ne, to-"

"Aha." zasmál se. "Takže nejsi ani tak úžasný, jak se teď všude povídá?" zasmál se a stále mi snižoval sebevědomí.

"Ale-"

"Ale copak? Že by nám došla slova?" uchechtl se. "To nevadí, k sexu nepotřebuješ slova. Až tě budu využívat jako děvku, tak, jak to dělal Payne, než tě odkopl, tak jako všechny, tak slova vážně nenajdeš." než jsem stačil zareagovat, přísál se na mě. Chtěl jsem uhnout, ale držel mě příliš pevně. Slzy už jsem dál držet nemohl. Prostě to nešlo. "Ale noták miláčku, vždyť se ti to přece líbí..." zatáhl mě za spodní ret a já jsem vzlykl. Opět začal přemisťovat své ruce, ale tentokrát pod mé kalhoty. Já jsem se vzpíral, opovrhoval jsem jím každou mou buňkou, ale bohužel, on stál ve výhodnější pozici.

"Tak to už jsi přehnal, ne!?" odtrhl ho ode mě Liam. Já se konečně nadechl a se vzlykem vydechl. Kolena se mi šíleně třásla a nemohl jsem se uklidnit. Liam ho mlátil hlava nehlava, přičemž já se snažil neomdlít. "Ještě jednou se ho dotkneš a přísahám, že umřeš tou nejhorší smrtí, kterou si ani nedokážeš představit." prskl mu do obličeje, kde mu následně plivnul, a pak jsme společně odešli. Na pokladnu jen hodil balík peněz a šli jsme k autu. On vložil tašky do kufru a následně si mě přivinul k sobě.

"Liame-" vzlykl jsem.

"To je dobrý, nic se neděje." zašeptal.

"Ale on a já-"

"Blonďáčku, vše je v pořádku, ano?" utřel mi slzy. "Nic se neděje." zopakoval.

"Já se snažil... Já- promiň... Nezlob se, prosím-"

"Ni, podívej se na mě." nepodíval jsem se. Cítil jsem, jako bych ho zklamal. "Ni, notak." zasmál se a zvedl mou tvář k té jeho. "Jsi v pořádku, ano? A už ho nenechám na tebe sáhnout. Nikdy. Ať se stane cokoliv, už od chvíle, kdy jsme se s ním, se Stuartem, poprvé pohromadě sešli a já řekl, že patříš mě, jsi můj. Rozumíš? A já si své chráním." chtěl mě políbit, ale já, nevím proč, musel uhnout. Cítil jsem to tak, a aniž bych si to uvědomil, cuknul jsem sebou.

"Liame, já-"

"To nevadí." přerušil mě. "Chápu to." usmál se a propletl si se mnou prsty. Hned na to mě zase objal.

Nasedli jsme do auta a vyjeli. Ten krásný den se, pro mě, proměnil v peklo. Cítil jsem jeho ruce pořád na mně. Jeho dech na mé tváři... Myslel jsem, že se brzy zblázním. Hlad mě přešel. Na ten jsem neměl ani pomyšlení.

Ačkoliv hrála hudba, já si přišel jako ve zvukotěsné místnosti. Nic jsem nevnímal, nic necítil. Až potom jsem zaregistroval, že Liam položil svou dlaň na mé koleno. Cítil jsem se využitý a neschopný. Propletl jsem si s ním prsty a více se zabořil do sedačky. Na nic jsem neměl náladu a nejraději bych se zavřel v ložnici, usnul, a už nikdy se nevzbudil. Ovšem jsem se musel sejít s Kimem a předat mu papíry.

"Co bys chtěl dneska ještě dělat?" přerušil to svaté ticho Liam.

"Nevím." pípl jsem nezaujatě.

"Nechtěl by sis třeba zaplavat?" navrhl a v jeho hlase jsem slyšel, že mi chce pomoct a navíc byl z toho nápadu nadšený.

"Můžeme." kývl jsem a dál sledoval okolní cestu. On mě políbil na klouby a já si okamžitě vzpomněl na Kima.

Když jsme dojeli domů, odnesli jsme tašky do kuchyně a já se šel na Liamův rozkaz převléct do plavek. Má nálada ovšem stále byla na bodu mrazu a jediné, co jsem chtěl, bylo ležet a... a prostě se jen litovat.

Litovat toho, že jsem se nedokázal bránit. Toho, jak moc jsem ho nechal mi ublížit. Toho, že jsem vůbec měl ten blbý nápad jít ven. Toho, že jsme nevyjeli dřív, i když Liam chtěl. Toho, že jsem ho nevzbudil později a mohli jsme se minout. Litoval jsem téměř všeho. Všechno, okolo mě, mě štvalo. Měl jsem chuť rozbít celý pokoj. Rozmlátit vše, co mi příjde pod ruku. Ale zároveň jsem v sobě cítil až děsivý klid...