Unproblematic Boy

Část 18.

"Máš všechno?" zeptal se mě Liam u auta.

"Ne, jen to, bez čeho bych nepřežil." prskl jsem.

Všechno mě tak strašně štve. Jakto, že jsem si toho nikdy nevšiml? Vlastník firmy přece nemůže být takhle často pryč jako on! Jsem úplný hlupák! Nebo nejsem, ale cítím se tak!

"Chceš?" mával na mě cigaretami.

"Jo."

Vážně nechápu, proč se o mě on a jeho lidi starají. Já se na sebe nemůžu ani podívat. Cítím se mizerně. Jako nějaká hračka, kterou každý využívá. A neskutečně mě štve Amy. Na ni se též nemůžu ani podívat. Že jsme jedna krev? Jsme ze stejných lidí? Tak jak je sakra možné, že ona je lhářka a tajnůstkářka, a já jsem poctivý až z toho bolí hlava? Jakto, že já jsem slušný a upřímný a ona je úplný opak? Nejsem náhodou adoptovaný? Protože moje rodina je úplně příšerná! Já sem přece nemůžu patřit!

Celý jsem se klepal, jak mnou cloumal vztek. Měl jsem chuť na všechny jen řvát, a pak se zavřít do pokoje a už nikdy od tama nevylézt.

"V klidu, blonďáčku." žduchl do mě loktem. "Všechno bude v pohodě. Zvládneme to."

"Zajímavé." opět jsem prskl.

Takhle se cítí žena, když ji chytne menstruace? Chtěl bych mu zlíbat ruce a zpívat, jak je ze zlata, že se na mě nevykašlal, ale na druhou stranu ho chci kopnout do rozkroku a řvát, proč to vůbec dělá, protože to z něj dělá hlupáka. Zbytečně se zase zaplete do problémů. Jako by jich už tak neměl dost...

"Mrzí mě to." pípl a stále mě sledoval. Za to já se na něj nemohl ani kouknout.

"Mě ne." skousl jsem si spodní ret, protože bych na něj asi jinak vyjel. Ztrácím sebekontrolu...

"Ne?" dokázal jsem si představit, jak se zamračil.

"Ne. Mě to štve." prskal jsem a zhluboka dýchal. Chtěl jsem to prostě překousnout a jít dál, tak jako vždy, ale vůbec mi to nešlo.

"Uhoď mě." mlaskl a postavil se přede mě. To už jsem se mu podíval do očí a začal jsem se smát.

"Co?" stíral jsem si slzu.

"Uhoď mě." roztáhl ruce. "Neboj se, snesu to." mrkl.

"Nebudu tě mlátit. Ty jsi nic neudělal." zase jsem si potáhl. Slunce už bylo vysoko na obloze a po ranním dešti ani památka.

"A kdo teda?" zase se zamračil, jak se mu spojovaly mozkové buňky, snažíc se to vše pochopit.

"Moje rodina." zase jsem se zasmál jeho roztomilosti. Je zvláštní vidět člověka, kterému celá škola říká zabiják, jak se mračí a nevěří, že nějaký problém není jeho chyba.

"To je jedno, prostě mě uhoď." protočil očima.

"Proč?"

"Uleví se ti."

"Ale já tě nechci mlátit." foukl jsem mu kouř do obličeje.

"Ale noták..." povzdechl si. "Představ si, že jsem tvůj otec." stále mě nutil.

"Nebudu - tě - mlátit!" mezi slovy jsem dělal mezery a mluvil tak, aby mi rozuměl každé slovo.

"To protože to neumíš?" uchechtl se.

"To taky." asi čekal, že mě tím vyprovokuje, ale já mám taky esa v rukávu - mou kontrolu, kterou jsem si budoval celých mých sedmnáct let.

"Fakt?" zase se zasmál.

"Jo." kývl jsem. Najednou by mi nevadilo, kdyby Amy přišla. Začíná být otravný.

"Tak to aspoň zkus. Není to tak těžký."

"Já ale nepotřebuju do ničeho mlátit!" zasmál jsem se.

"A co by ti pomohlo?" zakroutil už naštvaně hlavou.

Jak moc Liamovi vadí objímat lidi?

"Objetí..." šeptl jsem. Liamovýma očima se prohnalo zděšení. Odhad byl správný. Byl v koncích.

"A nechceš radši další cigaretu?" řekl přiškrceně.

"Dej." pobídl jsem ho. "A jinak jsem si s tím objetím dělal srandu." začal jsem se smát. "Ale kdyby ses viděl..."

"Blonďáčku, nedráždi hada bosou nohou..." zase nevěřícně hleděl svýma hnědýma očima.

Já si zapálil a Liam mě opět propaloval pohledem jako vrah.

"Notak se nezlob." pošťouchl jsem ho do ramene.

"Ty si jako myslíš, že mi vadí objímat lidi?" zasmál se. "Já věděl, že si děláš srandu." začal se smát.

A zase mi někdo lže...

"Jasně..." našpulil jsem rty a kýval na souhlas.

"Vážně." smál se.

"Tak proč jsi mě neobjal?" zvedl jsem vítězně obočí.

"Mé objetí by se ti nelíbilo."

"Jasně..." stále jsem mu nevěřil ani slovo.

"Já tě varoval." prskl a objal mě.

Neměl pravdu. Ani náhodou. Naopak, já si možná nedělal srandu. Možná jsem opravdu potřeboval obejmout. Rukou sjel na můj zadek - což mi teda vážně moc nevyhovovalo, ale budiž. A musím říct, že krásně voněl... Tak jedinečně, osobitě.

"Vážně, Nialle?" prskla na mě Amy a mě zase přepadl vztek.