Unproblematic Boy

Část 21.

"Vždycky jsem chtěl zkusit víno..." pípl jsem dřív, než jsem zaregistroval ceny. "Ale tahle," rychle jsem pokračoval, než to stihl vzít. "Tohle vypadá taky dobře." bylo to něco za téměř nic, a tak jsem doufal, že mi vyhoví a vezme to.

"Nialle, i Frisco má větší obsah alkoholu..." zabrlal, vzal mi mé vysněné víno a ještě několik flašek mně neznámé tekutiny a šli jsme k pokladně. Taky vzal, jak jsem si poté všiml, džus a několik Big-Shocků.

"Můžu vidět doklady?" přeměřila si mě prodavačka pohledem.

"Samozřejmě." vytáhl je z peněženky Liam.

"Ne vaše," prskla na něj. "Jeho." kývla na mě.

"Platím já, ne on." zahřměl, až mi naběhla husí kůže.

"Dobrá, tak tedy vaše doklady." nervózně se usmála.

"Oh..." vyšlo z ní, když si přečetla jméno na občanském průkaze. "Dobrá tedy, bude to..." zasekla se. "Pozornost podniku."

"Dobrá tedy." prskl Liam a hodil jí na pult několik bankovek. "Přeji příjemný zbytek dne." usmál se nemile a odešli jsme. "Bába jedna..." protočil očima.

"Peníze ti vrátím, neboj." zasmál jsem se po chvíli.

"A proč bys to dělal?"

"Abych neměl dluhy." navázal jsem s ním oční kontakt.

"Nic mi nedlužíš." mrkl a podal mi plechovku. "Tak na tvůj dlouhý život. Až dopiješ do půlky, řekni mi." hodil do sebe snad všechen obsah najednou a mně malém vypadly oči z důlků.

"Na dlouhý život." zopakoval jsem a upil si. Byl jsem mile překvapen, chutnalo to přijatelně, a tak jsem Liamovi po chvíli oznámil, že jsem v půlce.

Zastavil se, otevřel jednu z flašek a dolil mi do plna, stejně jako sobě. Od pouti už jsme byli opravdu jen kousek - hlasitá hudba se totiž odrážela od stěn domů. Těšil jsem se a přitom jsem byl vystrašený.

"Pojď honem!" potáhl mě. "Kluci už budou čekat." smál se.

"Kluci jdou taky?" zarazil jsem se.

"Vadí to snad?"

"Ne, vůbec ne." zazubil jsem se a přidal na rychlosti chůze.

Došli jsme k přístavu, odkud byl započat náš noční program. Louis si povídal se mnou a kluci se mezitím dohadovali, kam mě vezmou jako první. Mně by přitom stačilo dívat se na nebe, protože tehdy bylo opravdu nádherné a hlavně čisté.

"Takže, jdeme tam!" vzal mě Harry za ruku, čímž mě vytrhl z Louisova sevření, a táhl mě k nějaké velice vysoké tyči. Na ní byla kabinka a ta vždy velmi pomalu vyjela na její vrchol a pak se neskutečně rychle spustila dolů. To se mi nelíbilo, ale mám přece žít, dokud to jde. Třeba nezemřu něčí rukou, ale zabije mě pád z výšky...

Harry koupil lístky a my nasedli do oné kabinky. Do chvíle se zaplnila a pomalu jsme stoupali do nebe. Už tak jsem byl dost vyklepaný a Harry mi nepomáhal.

"Víš, jak by bylo boží, kdyby skolabovaly brzdné systémy?" smál se a díval se dolů.

"To se nemůže stát."

"Jak to můžeš vědět s jistotou?" zasmál se. V tu chvíli mi zabylo neskutečně špatně a měl jsem chuť vystoupit.

Kabinkou se rozezněl hororový hlas s odpočtem. Počítal od dvaceti. Já se snažil mezitím uklidnit, že se nic nestane. Měl jsem ještě patnáct sekund, ale jakmile se odpočet dostal ke třinácti, kabina se spustila. Holky řvaly a já i Harry též. Když s námi škubly brzdy, s Harrym jsme se začali smát. Vystoupili jsme a já se mu vysmíval, že řval, i když říkal, že se nebojí.

"Přežili jste?" chytil mě okolo ramen někdo. Myslel jsem si, že je to Louis, protože to má ve zvyku, ale spletl jsem se. Hlas patřil Andymu. "Nazdar." mrkl na mě.

"Jo, přežili." prskl na něj nevrle Harry.

"Fajn, půjčím si Nialla a vezmu ho na auta. Jdete někdo taky?" stále mě svíral.

"Jasně!" jásal Louis a Zayn se též přidal. Liam mi ještě před tím dal nějaký alkohol a šli jsme.

"Řídíš." oznámil mi.

"Já? Ne!" smál jsem se a rychle nasedl na místo spolujezdce.

"Hej!" zasmál se.

Auta se rozjely a všichni do sebe začali vrážet. Louis se Zaynem schválně vždy jeli naproti nám, ale Andy se vyhl. Když je trefil, nadšeně jsme se zasmáli a jak Louis, tak ani Zayn, si neodpustili zdvižené prostředníčky.

"To se vypijete!" smáli se, ale Andy do nich znovu provokativně narazil.

"Tak to jsem zvědav!" smál se jako blázen, nad čímž jsem se taky musel pozasmát.