Unproblematic Boy

Část 66.

Ráno bylo šílené. No, ráno... Spíše odpoledne. Vzbudil jsem se ve tři. Liam ještě tvrdě spal a já si vychutnával, že vypadá tak krásně... Sexy a zároveň nevinně. Byl rozkošný, ze spaní krčil nosík a já se vždycky musel pousmát. Po nějaké době jsem se ale začal nudit. Chtěl jsem, aby se Liam vzbudil, ale nevěděl jsem, jak ho mám vytrhnout z jeho snu.

"Li?" pípl jsem, ale on vůbec nereagoval. Očividně spal tvrdě. A já, ač jsem nechtěl, byl sklamaný.

A tak jsem se k němu prostě přiblížil. Mými rty k těm jeho. A s úsměvem jsem mu do rtů zapěl jeho jméno. Potom jsem ho políbil a nalehl si jemně na něj.

"Liame..." zabručel jsem a dál ho líbal. On se po chvíli usmál a přitáhl si mě za zátylek blíž. "Dobré ráno." zasmál jsem se a políbil ho na tvář.

"Tomu říkám dobré." zachraptěl svým ranním hlasem a mně se v břiše rozlétli motýlci.

"Liame... Já se nudím..." zaúpěl jsem.

"O jedné aktivitě bych věděl." zasmál se.

"Ale to ne. Já mám hlad."

"Nialle, tos' mě vzbudil jen proto?" zasmál se.

"Jasně, že ne." zopakoval jsem jeho čin. "Ještě se nudím přece."

"Tak zajedeme do obchodu." rozhodl a začal vstávat.

"Když mně se nechce..." zaúpěl jsem zase.

"To mě necháš jet samotného?" udělal psí oči.

"To víš, že ne." usmál jsem se a rychle na sebe hodil oblečení, protože Liam už běžel do garáže.

Nastoupil jsem k němu a nasadil jsem si sluneční brýle. Tehdy bylo opravdu krásné počasí. Liam si vybral kabriolet, a proto na nás mohlo svítit slunce. Pustil jsem rádio a užíval si ten klid. Snad poprvé za tu dobu jsem se cítil jako normální kluk. Ten, co si užívá života, chodí do školy. Má milující rodinu a téměř žádné jiné starosti než holky. V mém případě nejspíš kluci - i když to tedy nerad přiznávám.

Zazpívali jsme si a Liam zastavil před supermarketem. Dokopali jsme se dovnitř. Já nezaujatě projížděl mezi regály. Než jsem do někoho vrazil vozíkem a byl jsem donucen zvednout hlavu.

"Ale-ale, kdopak se to tu objevil?" zasmál se svým slizským hlasem.

"Bože, za co!?" zaklel jsem a schválně se podíval na strop.

"Ale noták, Ni..." zasmál se a přiblížil se těsně ke mně.

Nějak mě vyděsil. Nemohl jsem se ani hnout. Stěží jsem dýchal.

Tahle blízkost... Tohle si může dovolit jen Liam... Kde je?

Přišel ke mně zezadu a rukama sjel od mých ramen na mé boky. Dech se mi zadrhával čím dál častěji a v očích jsem cítil slzy. Hruď jsem měl nepříjemně svěřenou. Nevím, kam se poděl ten Niall, který by mu jednu vrazil, ale z něj, ze Stuarta, jako bych měl respekt a bál se jakkoliv zakročit.

"Stále jsi Liamův, můj maličký?" políbil mě zezadu na krk a tu už jsem nesnesl a uskočil. "Jaké vyděšené kuře se z tebe stalo? Kde je ten Niall, o kterém se šíří, že je rozený vůdce?" zasmál se a opět se přiblížil. Byl bych couval dál, ale zastavil jsem se o regál.

Ani nevím, co mě na něm děsilo víc... Ten jeho psychopatický úsměv? To, jak si na mě dovoloval? Jak se vyžíval v mém strachu a zhnusení? Nebo to, jak mu bylo všechno okolo nás úplně jedno a vypadal, že by mě klidně ojel na místě? Nikdy jsem se necítil tak příšerně v něčí přítomnosti. Neustále gestikuloval rukama a nenápadně se přibližoval nejen rukama, ale i svou tváří blíže té mé, jeho pohled sjížděl na mé rty a já se opravdu bál se i nadechnout. Něco mi říkal, ale to jsem nedokázal vnímat. Myslel jsem, že se brzy sesypu.

Pak udělal jeden jediný krok. Jeho hruď se natiskla na tu mou, přičemž jeho ruka se přemístila na mou tvář. Palcem přejel přes mé rty a já byl v pasti. Nedokázal jsem ani myslet, jednoduše jsem zkoprněl.

"Takže proto, jsi odteď můj. Proto, že jsi neopatrný a jezdíš do obchodu sám a taky proto, protože jsi jednoduše až moc nevinný na to, abych tě nechal jen tak být." zasmál se a rychle se pokusil mě políbit, ovšem já otočil hlavu stranou, dusíc v sobě vzlyk, a tak políbil jen mou tvář. Ani to ovšem nebylo vůbec příjemné.

"Tak ty si chceš hrát?" sjel rukou z mých zad níže.