Unproblematic Boy

Část 5.

"Nialle? Kde jsi sakra byl!?" rozzuřil se.

"Byl jsem si zaběhat..." řekl jsem první, co mě napadlo.

"V tomhle oblečení?" zamračil se a opět se vzpřímil.

"Ano. Zaspal jsem a nestihl si najít něco vhodnějšího."

"Zase smrdíš kouřem!" vykulil oči. "Už toho mám dost, ukaž kapsy!"

S klidem jsem vytáhl všechen obsah mých kapes. Problém nastal, když jsem vytáhl i Amynu krabičku cigaret, kterou jsem ve spěchu nejspíš nevrátil.

"Tak ty jsi nekouřil!?" vrazil mi další. Nejspíš mi zlomil nos, ze kterého začala téct krev. Myslel jsem, že to bude vše, ale když jsem se složil k zemi, začal do mě kopat.

"Vždyť ho zabiješ!" přiřítila se k nám máma a chytla ho. Já stihl utéct do pokoje a zamknout se tam. Otec se snažil otevřít, ale já utekl i do koupelny. Teď už jsem vypadal opravdu nepřijatelně...

Za hodinu jdu do školy. Nemám šanci se dát do pořádku. Tenhle den pomalu ani nezačal a já už teď mám všeho plné zuby. Nachystal jsem si batoh a jen čekal, kdy nastane čas, ve kterém máma odchází do práce. Táta už je dávno pryč.

"Nialle?" klepala na dveře.

"Ano?" pípl jsem.

"Omlouvám se..." s tím odešla z domu. Já tedy v klidu konečně odemkl a vydal se dolů. Snídaně bylo to poslední, na co jsem myslel. Já byl rád, že zastavil to krvácení.

Vytáhl jsem si kolo a nasedl, protože mám desetiminutivé zpoždění. Jelo se mi hrozně. Každou chvíli mi bylo hůř a hůř. Byl jsem unavený a zavíraly se mi oči. V půli cesty jsem si vzpomněl, že nemám můj batoh. A tak jsem to otočil smířen s tím, že to prostě nestihnu a doma zase bude poučování.

Příjezd nebyl vůbec příjemný. Nakonec jsem to stihl. To byla jediná pozitivní věc. Na chodbě se za mnou každý otáčel a šeptali si. Už tak jsem se cítil mizerně a tohle mi taky nepomáhalo.

Pak jsem je zahlédl. Paynovu skupinu. Všichni mě sledovali. A já v srdci ucítil nenávist. To kvůli nim si myslí, že kouřím. Přitom já to ani nikdy neochutnal... Mnohem horší ale bylo, když se vydali mým směrem. Rychle jsem zabouchl skříňku a vydal se do třídy. Nemělo to smysl, teď mám stejnou hodinu jako Liam...

Usedl jsem do své lavice a položil na ni hlavu, abych mohl na chvíli zavřít oči. Co bylo více než nepříjemné, židle vedle mě zavrzala. Zvedl jsem pohled. Sedl si tam on. Liam Payne. Teď se na mě všichni dívali ještě hůř.

"To ti udělal ten kretén ze včera?" pronesl ledově, přičemž mi věnoval nicneříkající pohled.

"Ne." hlavu jsem zase složil a toužil po tichu.

"Kdo teda?" cítil jsem na sobě jeho pohled.

"Nikdo." prskl jsem. Nebylo to schválně, prostě to tak jen vyznělo.

Za vlasy mi zvedl hlavu a jeho obličej přiblížil blízko tomu mému.

"Takže mi jako chceš říct, že sis to udělal sám? To asi těžko! Ptám se naposled, kdo ti to udělal? A rozmysli si svou odpověď..." z očí mu šlehaly blesky.

"Na tom přece nezáleží..."

Co ho to zajímá? Nikoho nezajmám já, ani mé problémy. Jestli si myslí, že to byl ten jeho nepřítel a jen by po mně chtěl záminku k tomu, aby ho mohl zabít, mýlí se. Tu ode mě nedostane. Lhát nebudu.

"Ale ten chlap ze včera to nebyl." šeptl jsem.

"Pane Payne, máte nějaký problém?" přišel do třídy učitel.

"Ne." pustil mě, ale neodsedl si.

"Takže mohu konečně začít vyučovat?"

"Jestli se vám chce..." pronesl bez zájmu a stále mě sjížděl pohledem.

Hned po hodině jsem ze třídy vyletěl jako raketa. Netoužím po dalším rozhovoru s ním. Myslel jsem si, že ta nevolnost přejde, ale ono nic. Proto jsem se rozhodl zavolat Amy.

*Ano, Ni?*

"Mohla bys pro mě prosím přijet do školy?" cítil jsem slzy.

Nialle, ve škole ne! Tady ne! Proč na mě Liam pořád zírá? Copak mu to nějak pomůže? A když ne on, tak mě sledují jeho poskoci. Asi se z toho zblázním.

*Co se děje?*

"Je mi špatně. Hodně špatně..." šeptl jsem.

*Deset minut a jsem tam. Ni, zvládneš to?*

"Jasně." zasmál jsem se. "Pa."

*Pa.*

Chtěl jsem jen klid. Deset minut z hodiny zvládnu. Nebo bych to zvládl. Ale on se vedle mě zase posadil Liam, a já se tak cítil ještě mnohem hůř.