Unproblematic Boy

Část 82.

S Liamem jsme dojeli domů a já se hned po příchodu svalil na gauč, přičemž jsem si neodpustil zmožené kňučení raněného zvířete.

"Máš hlad?" zasmál se Li.

"Popravdě, hlad nemám." povzdechl jsem si. Nějak mě to všechno vzalo a neměl jsem náladu na jídlo a ani na nic jiného.

"Co se, sakra, děje?" objevil se z ničeho nic vedle mě.

"Co?"

"Vždycky máš hlad. A i když ne, mé jídlo neodmítáš, takže se ptám, co se děje?" starostlivě si mě prohlížel a já se usmál.

"Nic. Jen mě to všechno nějak zmohlo." pípl jsem.

"A chceš si o tom promluvit?" propletl si se mnou prsty. Srdce se mi rozbušilo. Nevěděl jsem ale, z čeho.

Je to tím gestem. Nebo možná Stuartem. A nebo taky kvůli Kima. Jenže taky ho mám víc než rád. Je to zvláštní. Jako bych jeho znal celý život. A přitom je mi tak cizí.

"Bojím se." položil jsem mu hlavu do klína a nechal ho, aby si hrál s mými vlasy. "Mám strach, že je Toby vážně jen nějaký... Nějaký nebezpečný zločinec. Máte pravdu. Je cizí, ale stejně. Něco mi na něm prostě říká, že bych mu měl věřit a, i když bych nechtěl, prostě musím. Jenže mám strach, že až se dá do pořádku, může vám ublížit." skousl jsem si spodní ret. Ani jsem nečekal odpověď, ale ticho obývacího pokoje prtnul jeho neobvykle tichý hlas.

"Víš Ni, i my se můžeme splést. Nikomu nikdo z nás nevidí do hlavy a nemůžeme vědět, jestli má člověk dobré a nebo zlé plány. Ale jestli mu ty věříš, všichni to budeme respektovat. A i kdyby ses spletl, což je v tomto druhu života sice nebezpečné, ale přesto normální, máš nás."

"Nechci tátův gang." vypadlo ze mě bez rozmyšlení.

"Cože?" v jeho hlase... Slyšel jsem tam podporu a možná... ale opravdu jen možná... lásku. Něhu. Otočil jsem se tváří k němu, abych viděl jeho reakce a mohl se mu dívat do očí.

"Nechci nastoupit na tátovo místo. Já... Já chci zůstat s vámi. Nechci nic měnit. Nechci vás ztratit!" zaúpěl jsem.

"Ni..." pohladil mě po tváři. "Blonďáčku, co to povídáš? Neztratíš nás. Ano, nějaké věci se změní, ale o nás nikdy nepříjdeš. Chápu tě. Chápu, jak se cítíš. Byl jsem ve stejné roli. A bál jsem se, že na to budu sám. Ale ty nebudeš. Přísahám. Budu stát hned vedle tebe. Tak, jako doteď. Jen teď si budeme oficiálně rovní. Můžeme spolupracovat - v tom já nevidím žádný problém. Ni, jsme rodina. A tu tohle nezničí." usmál se.

Mluvil tak upřímně. Věřil jsem mu každé slovo. Každé jediné slovo jsem si v hlavě pro jistotu zopakoval, abych si to zapamatoval. Jeho oči překypovaly pocity. Chvílemi se tvářil vyděšeně, jindy zasněně, ale taky šťastně. A při zmínce o rodině jsem z něj cítil tu nekončící lásku k nám všem.

"Li..." rozněžněně jsem se tiše zasmál a začal mu stírat slzy. "Copak je? Co se děje?" políbil jsem ho na tvář a objal ho.

"Taky se bojím, Ni. Bojím se o tebe. Bojím se, že tě neochráním, víš? Nebo že řeknu zase něco špatně... A ztratím tě. Proto s tebou nemluvím tak často. A mrzí mě to. Mrzí mě, že se s tebou nezvládnu bavit jindy, než když jsem pod vlivem." vzlykl.

"Teď jsi pod vlivem?" sevřel jsem ho pevněji.

"Jo. Protože už nezvládám jen nečinně přihlížet, jak se měníš. Nechci, abys přišel o svou duši a o sebe, víš?" odtáhl se.

"To se přece nestane..." zamračil jsem se.

"Ni, neznám jediného člověka, který by v tomhle povolání měl duši. Který by zažíval pocit klidu, nebo který by se nebál o svou rodinu. Proto jsem tak zuřil, když ti otec dal vzkaz. To, jak ti předal gang... Ni, on ti vzal život. Ty to teď nevidíš, ale jednou pochopíš. Je to totiž těžké. Celé dny jen pracuješ. A i když máš volno, tak jsi stále ve střehu, protože nikdy nevíš, kdy tví nepřátele pracují." sklopil pohled. "Tohle si nikdo nezaslouží zažít. Tohle ne. A už vůbec ne ty. Ty bys měl žít klidný život normálních lidí, mít rodinu a zažívat úspěch." nevěřícně vrtěl hlavou.

"Li, ale tohle je to, co chci. Díky vám konečně někam patřím. Díky vám už nejsem sám. Mám rodinu. Mám vše co potřebuju a naneštěstí, vše hezké něco stojí." pípl jsem, načež jsem spojil naše rty v jedny.