Unproblematic Boy

Část 14.

Nemohl jsem se hnout a teď už ani dýchat. Hrdlo se mi společně s žaludkem nepříjemně stáhlo a srdce se rozbušilo abnormální rychlostí.

"Říkám ti, nastup!" zvýšil hlas. A v tu ránu jsem odhodil batoh stranou a rozběhl se úplně pryč. Poznal jsem ten hlas ze včera. A když má u sebe tato osoba zbraň, nejspíš mluvil pravdu -nechci vědět, co po mně chce.

Slyšel jsem, jak za sebou zabouchl dveře od auta, a tak jsem ještě zrychlil. Už jsem vlastně ani nevěděl, jestli za mnou běží nebo ne. Kam jsem běžel? Ke škole. Bude tam spousta lidí, tam by si na mě snad nedovolil.

"Blonďáčku!" narazil jsem do Liama, když jsem se zrovna otáčel. Pořád tam ten muž byl, a tak jsem se beze slova rychle zvedl a běžel dál. Přemýšlel jsem o tom, že by mi možná pomohli, ale pak jsem si řekl, že bych ho nejspíš jen vyprovokoval, a proto jsem dál mířil v tom dešti do školy, bez batohu.

Vlastně už jsem ani nepřemýšlel a běžel. A co bylo nejhorší? Že když jsem probíhal jednou z těch mých milovaných uliček, někdo mě stáhl k němu. Zezadu mi zakryl ústa a spokojeně se uchechtl.

"Ale-ale, copak tady děláš? A ke všemu sám? Pískle, co tě to, sakra, napadlo? Copak nevíš, že tady je to všechno mé?"

Nechápu, co se děje. Jak se ti lidi můžou takhle rychle pohybovat? Byli na mě domluvení? Zabijou mě? Nebo hůř? Budou mě držet v zajetí? Co po mně Stuart vlastně chce? Nejsem nijak důležitý... Proč se to děje mě? Já nikdy nikomu nic neudělal. Mám slušnou rodinu. Ale taky bohatou. Chtějí za mě výkupné? Otec by nezaplatil a matka... No, u té si nejsem jistý. Spíš by pro mě zase uspořádala nějakou charitu nebo tak, a peníze by si pak nechala pro sebe, zatímco já bych umíral někde... Někde s nimi. Jestli mě chtějí zabít, tak ať si pospíší, nebo to za ně udělají mé myšlenky...

Onen muž z auta doběhl za námi. Už jsem si byl jist, že zemřu.

"Stuart?" zastavil se.

"Kdo jsi?" prskl.

"Dej mi ho." ignoroval to.

"Ne, je můj."

"Ani hovno." začal se smát. "Nedělej blbosti a dej mi ho. Já ty prachy potřebuju." smál se dál.

"Jaké prachy?" nechápal.

"Ty to nevíš?"

"Ty jsi Rus?"

"Jo."

"Jaké prachy?"

"Je na něj vypsaná odměna. Dej ho sem!" převzal si mě.

"Kolik?"

"Hodně."

"Je můj!" zase jsem se dostal ke Stuartovi.

"Nehraj si se mnou." vzal mě k sobě zase on.

"Najdi si svého, idiote!" vrazil mu jednu Stuart. Rus, jak jsem zjistil, mě odhodil na stranu a začali se prát. Jsou vážně hloupí. Já se totiž opět vydal na útěk. Cestu mi ale skřížilo auto.

"Nastup! Dělej!" prskal Harry. Snad nikdy jsem je tak rád neviděl.

"Ani se nehni!" řvali na mě oba dva únosci, ale to já už zavíral dveře a Louis šlápl na plyn. Stříleli na nás, ale Louis je... Je řidič, co jezdí jako vrah, a tak jsme jim ujeli.

"Co to, do prdele, bylo!?" byl k smrti bílý Zayn, sedící na místě spolujezde. Neustále nohou dupal na místo, kde má řidič brzdu, a snažil se neomdlít.

"Nialle, kdo to byl? Co chtěli?" zajímal se Harry.

"Já nevím!" téměř jsem lapal po dechu, celý vyklepaný.

"Blonďáčku, tady opravdu končí veškerá sranda, v čem jedeš?"

"V ničem! Prostě se o mě hádali. Ten Rus říkal, že je na mě vypsaná nějaká odměna, prý velká nebo co... Kde jsem se to ocitl!?" panikařil jsem.

"Rus?" všichni stichli.

"Jo, byl to Rus. Stuart se s ním bavil, a pak se začali prát a já zase utekl." sledoval jsem okolní krajinu. "Kam jedeme?"

"Do klubu." povzdechl si Liam. "Jsi v pěkném průšvihu..."

"Ale já přece nic neudělal..." zaúpěl jsem.

"Ty ne, ale..." začal Harry.

"Ale?"

"Ale tvůj táta-"

"Táta!? Vždyť ten je jen vedoucí několika firem! My jsme čistí!"

"Možná by se hodilo, mu zavolat... A na všechno se zeptat." prohrábl si vlasy Zayn. Pak už bylo ticho.

"Co víte a já ne?"

"Hodně věcí."

"Liame, co se děje? Proč je na mě odměna?"

"Nialle-"

"Ne, prostě mi to někdo řekněte! Jak jsi říkal, tady už končí sranda. Jde o mě, ale přitom o tom nic nevím!"

"Tvůj táta..." začal Louis.