Unproblematic Boy

Část 27.

Liam donesl jídlo, které nejspíš vzal a já si toho nevšiml, sedl si vedle mě a zapnul televizi.

"Fajn, dáme si horor." vydechl zmoženě.

"Proč horor?"

"Copak se bojíš?"

"Pche, ne..."

V životě jsem horor neviděl. Vždy jsem sledoval jen naučné filmy a Titanic. Proto jsem nevěděl, do čeho jdu. Nemyslel jsem si, že to bude až tak děsivé... Jenže, já se splet! Vážně se bojím. Venku je tma... A já mám jít teď spát? Sám? Kde je ta Amy? Spal bych u ní...

"No nic. Nebylo to tak hrozné... Recenze zněly tak, že bych dnes neměl usnout, ale byla to blbost..." prskl naštvaně. "Ztráta času, jak by se tohohle chlap mohl bát?" zasmál se.

Važ slova Liame, važ slova. Neurážej mě, prosím. Vážně mi teď snižuješ sebevědomí...

"Jdeš už spát?" koukl na mě, ale nečekal na odpověď. "Já jo, dneska mě to všechno nějak zmohlo." usmál se a vstal, prokřupnul si záda, a pokračoval. "Blonďáčku, taky už běž spát. Zítra zase brzo vstáváme. Dobrou." zachechtal se a odešel nahoru, do svého pokoje.

"Co mám teď jako dělat?" prskl jsem. Hned sekundu na to, se dům zhasnul. Celý. Nic nesvítilo a já vyběhl schody do mého pokoje a zamknul. "Pro Boha..."

Bojím se víc lidí, kteří po mě jdou, nebo té báby z hororu?

Přešel jsem do koupelny, umyl si zuby a šel si lehnout. Ani jsem se nepřevlékl. Snad hodinu jsem se klepal strachy a čekal na Amy, až příjde, ale ona nikde a mně se chtělo brečet. Sám jsem si mými činy najednou nebyl jistý, ale už jsem chtěl spát.

Zvedl jsem se a šel po tmě, zabalený v dece, zaklepat na Liamovy dveře. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a několikrát jemně udeřil na dveře. Nic se neozvalo, a tak jsem nervózně otevřel.

"Liame?" šeptl jsem. Žádná odezva. "Liame, spíš?"

"Co se děje, blonďáčku?" rozespale zachraptěl.

"Liame, můžu spát u tebe?" pípl jsem skoro neslyšně.

"Cože?"

"Ale nic, nic... Promiň, že jsem tě vzbudil-" snažil jsem se z toho vycouvat.

"Pojď sem, jen jsem ti nerozuměl, ale už vím, cos' chtěl." posunul se.

"Ne, to je dobrý, počkám na Amy."

"Ona spí u kamarádky, před půl hodinou mi volala." stále šeptal.

"Aha..." povzdechl jsem si. "Dobrou." chtěl jsem zavřít, ale on mě nenechal.

"Pojď sem, honem. Je tu zima..." zabrlal.

"Ale-"

"Nialle!" prskl. Já jsem nehybně stál na místě. "Promiň, jen... Když už mě vbudíš, tak aspoň zůstaň." stále nebezpečně prskal.

Já, rudý až na patách, jsem se k němu dobelhal a lehl si. Chvíli se na mě jen díval, a pak se zasmál.

"Co se děje?"

"Co by se mělo dít?"

"Proč jsi přišel."

"Já..." zaváhal jsem. "Prostě se bojím." uchechtl jsem se.

"Ty jsi plakal?" sáhl mi na tvář.

"Ne." uchechtl jsem se. "K tomu jsem se ještě nedostal."

"Jsi úplně studený..." úplně mě ignoroval. "A klepeš se." usmál se. "Pojď sem." zvedl svou deku.

"Ne, to-"

"Nialle..." zaúpěl a já tedy vlezl k němu. Objal mě pažemi a zasmál se.

"Ty přece nejsi gay, ne? Tak proč se tomu tak bráníš?"

"Já nevím-" zamyslel jsem se. "Nejsem gay." prskl jsem sám na sebe.

"A jsi si jistý?"

"Naprosto." kývl jsem, ale nejistě.

"Jsi roztomilý. Jsi gay, Ni." zasmál se.

"Nejsem."

"Jsi."

"Nejsem!" prskl jsem stejným tónem jako on.

"A jak to víš?" přiblížil se nebezpečně blízko mé tváři. Srdce mi, vztekem, bušilo jako šílené a celým mým tělem cloumala nervózita.

"Prostě to tak cítím."

"Fajn, v tom případě ti nebude vadit..." naklonil se ke mně a políbil mě.

Já přece nemůžu být gay! Nemůžu! Nejsem! To, že se mi to líbilo, nic neznamená! Je to jen adrenalin! Nic víc! Nejsem gay! Ne!

"Li-" chtěl jsem ho zastavit, ale on si nalehl nade mě.

Chtěl jsem brečet a vyrvat si všechny vlasy. Nechat se jím líbat až do konce dnů a říct mu, že nejsem gay a ani trochu se mi to nelíbí. Jenže se mi to prostě líbilo. A i když jsem se snažil nelíbat ho nazpět, jeho rty byly prostě... Prostě neodolatelné.

"No sakra..." zabručel a vpletl mi dlaň do vlasů, přičemž skousl můj ret. Já... V podbříšku mi létali motýlci a v hlavě mi hučelo...

Myslím... Já... Já prostě nejsem gay... Nejsem...