Unproblematic Boy

Část 15.

"Tvůj táta si začal se špatnými lidmi. Drogy, zbraně a dluhy. Gangy. Podnikání a smlouvy s nimi. Prostě se do toho hodně zapletl a nemůže teď splácet dluhy. Nestíhá. A nechce je platit. A tak jdou po tobě. Tvůj otec nejspíš má být něco jako varovný příklad, aby to už nikdo neudělal. Jdou po tobě, aby se pomstili jemu."

"Co je to za hlouposti? On mě přece nesnáší! Nemá mě rád, neublíží mu to!"

"Jemu ne, ale jeho pověsti ano." šeptl Zayn.

"Takže teď nesu následky za činy mého otce. Je to tak?"

"Dalo by se to tak říct." kývl Louis.

"A co s tím můžu já udělat?"

"Jediné, co ti zbývá, je očistit vaše jméno nebo přejít na dohodu o splácení z tvé strany." pronesl Harry.

"Jak mám splácet, když nemám příjem? Mám si najít brigádu?" zasmál jsem se. Je to absurdní. Je to nemožné a hlavně neuvěřitelné. Můj otec, člověk lpící na pravidlech a čestnosti, je nějaký drogový dealer? To je... To nemůže být pravda.

"Nialle, ty dluhy jdou do milionů. Jestli bys přistoupil na dohodu, musel bys..." chrlil Zayn a pak se zasekl.

"Musel bych co?"

"Musel bys pokračovat ve stopách tvého táty."

"Ale to já nemůžu! Já budu právník a budu si vydělávat. Já to všechno splatím, jen ne hned!" prohrábl jsem si vlasy.

"Klid. Dojedeme do klubu. Lidi už jsou svolaní, budeme tam téměř všichni a spojíme se s tvým tátou a lidmi, kteří se v tom orientují. Kontaktujeme informátory, ať něco seženou, a pak se uvidí."

Nikdo z toho nebyl nadšený. A už vůbec ne já. Nikdy se mě nic takového netýkalo. Nikdy jsem nad tím ani nepřemýšlel, celý život jsem jednal tak, abych se tomu vyhnul, a přitom jsem toho všeho byl vždycky součástí. Je to hloupost. Je to tak málo uvěřitelné...

Nechápu to a jsem zmatený. Byly to jen tři dny. Sedmdesát dva hodin. A já mám teď život úplně jiného člověka. Nebo spíš nemám. Co teď se mnou bude? Možná by bylo lepší, kdyby mě unesli a zabili. Nemusel bych se teď bát budoucnosti. Budu na to sám? Ví o tom máma? Je máma v bezpečí!? A co Amy!?

"Musím zkontrolovat Amy! Jestli jdou po mně, nepůjdou i po ní? A co má máma!?"

"Tvá máma je s tvým tátou, dnes odletěla, před hodinou. Amy už je v klubu."

"Dobře." kývl jsem. Psychicky jsem to přestával zvládat...

"Blonďáčku, klid. Teď jsi v bezpečí, ano?" chytil mě okolo ramen Liam.

Že jsem v bezpečí? Mně to nepřipadá!

"Teď možná jo, ale co pak?" zašeptal jsem, neboť jsem nemohl najít hlas.

"Vyřeší se to."

"Jak to víš?" podíval jsem se mu do očí.

"Protože jsem si tím taky prošel..." sklopil na chvíli pohled, ale pak se zase podíval na mě. "A přežil jsem."

"Žiješ teď?"

"Vypadám snad jako mrtvý?" uchechtl se.

"Ale cítíš se živý?" pak nastalo hrobové ticho. Přišlo mi, že nikdo ani nedýchal a začal jsem se bál, že jsem řekl něco špatně. Já jsem ale cítil potřebu se zeptat. Jako bych to prostě musel vědět.

"Většinou jo." kývl pak.

"A kdy ne?" jako bych nemohl zastavit svou pusu.

"Když... Když plánuju nějakou akci, nebo nějaký čas po tom, co..." odkašlal si. Rozhodně se mu nechtělo pokračovat, každopádně onen pocit bezpečí mě opustil.

"Když co?" pobídl jsem ho.

"Když někoho... Někoho připravím o život." vydechl nakonec.

Pak už jsem s nimi nemluvil. Oni rozebírali, jak to bude dál, ale já nedokázal vnímat. Vše, co řekli, jsem jim odkýval, ale prostě jsem byl příliš unavený. Jeli jsme strašně dlouho a mně se samovolně začaly zavírat oči. Nemohl jsem s tím ani bojovat. Prostě jsem usnul.

Liam

Nechápu to. Nechápu sám sebe. Vždycky jsem se vražděním chlubil, bral jsem to jako něco, co mi dává sílu a najednou... Jako by mi to přišlo ohavné. Přišlo mi, že ve mně Niall hledal v tu chvíli něco jako inspiraci. Ale já mu ji nemohl dát. Bál se. A já bych se taky bál. Jenže když jsem se do toho zapletl já, bylo mi čtrnáct. Pouhých čtrnáct. Nic jsem o tom nevěděl. A jeho matka mi pomohla. Naučila mě v tom chodit. A já přesně nevím, proč jsem jeho ochranu přijal. Možná jsem se cítil být jí dlužný, jenže možná jsem jen chtěl zabránit tomu, aby si někdo prožil to, co my. A možná proto mi byli kluci taky ochotní pomoct.