Unproblematic Boy

Část 94.

Jak jsem to tak sledoval, jako největší šanci jsem považoval odstřelovače. Proto jsem popadl vysílačku a vydal nový rozkaz.

"Všichni odstřelovači okamžitě do skladu, obklíčit nepřátele. Hned!" prskal jsem docela vyděšeně. "A vy vydržte, mám plán." vydechl jsem.

Do minuty jsem zaregistroval deset lidí stojících nad hlavami nás všech.

"Na můj rozkaz..." odjistili pojistky. "Pal!" zařval jsem a v tu ránu se strhla lavina. Každý začal střílet jako smyslů zbavený. Jak my, tak odstřelovači, oběti a naši nepřátele. Měli jsme přesilu a už jsme se blížili ke konci. Proto jsem mávl na všechny za mnou a začali jsme se pomalu přesouvat blíže do středu. Všechny se povedlo zneškodnit bez větších obtíží. Proto jsme se všichni rychle přemístili do společenské místnosti, kde to taktéž vypadalo velice zle. Ale já věděl, že teď už jsou zase obklíčení. Odstřelovači byli na svých pozicích, my měli nabité zbraně. Kluci na druhé straně, obklíčení, se snažili přežít. "Opět na můj povel... Pal!" zopakovali jsme předešlou taktiku.

Při zjištění, že už jich je jen velmi málo, jsme se pomalu vydali do středu, stejně jako minule. To byl ale blbý nápad. Henry se snažil dostat blíže k nám, stejně jako všichni ostatní, když v tom to dostal přímo mezi oči. Mně se zatměl zrak a jen jsem bez dechu sledoval, jak se jeho tělo kací k zemi.

To snad ne. Ne, proboha... Má rodinu. Má dvě děti. Má ženu. Je můj přítel.

Propaloval jsem jeho tělo pohledem. Z rány mu vytékal pramínek krve a já se stále nemohl nadchnout, netobože se podívat jinam.

Je to moje vina. Riskoval pro mě život. Je mrtvý. Nestihl jsem zareagovat.

"Nialle!" prskl po mně Zayn, jenže já se nemohl vzpamatovat.

"Liame, vem ho pryč, my už to zvlá- Nialle!"

Do břicha se mi zavrtala kulka. Cítil jsem, jak mě tam pálí. Taky jsem cítil, jak mi nohy vypovídají službu. Cítil jsem, jak se mé tělo s neznámým předmětem snaží bojovat.

"Shawne-"

"Dělejte, vemte ho někdo!" prskl Shawn. A já se stále jen zvládal dívat na nehybné tělo Henryho. Mého přítele a strýce.

"Ni, hej, řekni něco!" nesl mě pryč Liam. Všechno se mi začalo mlžit a cítil jsem, jak usínám. "Shawne!" zaslechl jsem zoufalé úpění. Pak už jen tma a ticho.

Probral jsem se v posteli. Doma. U Liama. Do ruky jsem měl zavezenou kapačku. Točila se mi hlava a bylo mi zle. A navíc mě zužoval pocit, že jsem na něco zapomněl...

Co se, sakra, stalo? Byl jsem... Byl jsem v mém klubu. Přepadli nás a bojovali jsme. Pak jsem musel rozdělit lidi do dvou místností. Střelili mě do ruky. Bojoval jsem dál. Pak jsem... Pak... To ne... Henry...

Z očí se mi samovolně spustily slzy a vzlyky se nedaly utišit. Připadal jsem si jako vrah. Cítil jsem pocity té osoby, která na něj vystřelila. Viděl jsem tvář jeho vraha před očima.

Tak po hodině, co jsem ustavičně brečel, jsem si namluvil, že to třeba přežil. Že si to třeba jen špatně pamatuju. Vytáhl jsem jehlu a pomalu se posadil. Byl jsem zesláblý. Opatrně jsem se postavil na nohy a malými krůčky se dobelhal až ke dveřím. Bok mě bolel, jako bych v něm měl nůž a ten se při každém pohybu zabodával více a více do mých orgánů a kostí.

Otevřel jsem dveře a rozhlédl se okolo. Domem vládl naprostý klid. Bylo to až děsivé. Vydal jsem se tedy dolů. Po schodech. Nikdo, kdo něco takového nikdy nezažil, si nedokáže představit tu bolest při každém kroku. Stejně jako nikdo nemůže pochopit tu bolest uvnitř mé hrudi. To černé, tmavé místo, které prozařoval právě Henry. Část mé rodiny, můj přítel...

Opět jsem zaháněl slzy a kulhal dolů. S každým krokem se mi oči zavíraly více a více. Jenže mě hnala naděje, že se dozvím, co se dělo v průběhu mého bezvědomí.

Tak, jako minule, spal Louis, Harry, Shawn, Zayn a Mike na zemi, spolu s Liamem, v obýváku. Jenže tentokrát tam někdo chyběl. Jedno místo bylo volné. A díky tomu se mi stáhlo hrdlo jako nikdy. Opět se mi před očima objevila mlha, ale necítil jsem únavu. Spíš jsem byl smutný a naštvaný. Sám na sebe, že jsem ho nezachránil. Že nestál o deset centimetrů dál. Že jsem si střelce nevšiml. Že tady není se mnou a nerozcuchá mi vlasy...