PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

3. Nezapomenu

2.7.1971

Sotva sedmiletý chlapec se tiše plížil chodbami sirotčince. Jeho uhlově černé vlasy trčely do všech stran a smaragdově zelené oči, schované za kulatými obroučky brýlí, bedlivě sledovaly okolí.

Okno na chodbě již bylo na dosah, když na chlapcovo rameno dopadla něčí ruka.

„Už zase Harry? Copak si nikdy nezapamatuješ, že ven se chodí až po poledním klidu?“

Harry se opatrně otočil a zadíval se na svou vychovatelku kajícným pohledem.

„Já vím, když Severus říkal, že pro mě má překvapení a já se nemůžu dočkat!“

Harryho vychovatelka Rose se jemně zasmála a vzala chlapce za ruku.

„Ale Harry! Vždyť víš, že Severus za tebou přijde jako každý den po celých šest let, ale nemůžeš utíkat. Přece nechceš, aby se paní ředitelka zlobila. Mohla by ti dát domácí vězení.“

Harry sklopil hlavu a nechal se odvést do svého pokoje. Tam se usadil ke stolu a smutně vyhlížel z okna.

Nemohl se dočkat, až uvidí svého kamaráda. Věděl, že přijde, v tom měla Rose pravdu. Stejně by však byl raději už venku.

Severus ho navštěvoval opravdu denně. Prý s tím začal hned, jak ho sem se svou mámou odnesli.

Harry si to nepamatoval, ale Rose mu to vše vyprávěla. Byl to jeho jediný opravdový kamarád. Chodili spolu ven, nebo sedávali v Harryho  pokoji a Severus si s ním četl.

Díky němu už uměl číst i psát a o Bradavicích věděl úplně všechno. I když ho Severus přesvědčoval, že i Harry jednou pojede do Bradavic, nebyl si tím tak jistý. Bál se, že ze Severuse bude mocný kouzelník a on zůstane sám.

Jeho dětské rozjímání bylo přerušeno pohledem na staršího chlapce, přicházejícího po štěrkové cestě. Okamžitě vystřelil od stolu a vyběhl na chodbu. Schody seskakoval po dvou a ze dveří vypálil rovnou do Severusovy náruče.

„Seve!“

Starší hoch se na Harryho zářivě usmíval.

„Ahoj prcku! Tak co? Jdeme?“

„Jasně! A kam půjdeme?“

„Uvidíš ty nedočkavče. Někoho ti chci ukázat.“

„Koho?“

„Novou kamarádku. Je z mudlovské rodiny, ale taky pojede do Bradavic jako já.“

Po pár krocích si Severus všiml, že se Harry zastavil a kouká do země. Vrátil se zpět ke svému kamarádovi a pozorně se na něj zadíval.

„Copak je Harry? Není ti dobře?“

Harry k němu zvedl své uslzené oči a brada se
mu třásla.

„Budeš celý rok pryč. Najdeš si kouzelnické kamarády a budeš mít plno učení. Už teď máš novou kamarádku. Zůstanu tady sám.“

Harrymu se po tvářích svezly neposedné slzy, které si rychle otřel do rukávu.
Severus si povzdechl. Věděl, že Harry má z části pravdu.

„Ty to ale zvládneš prcku. Na prázdniny budu zase zpátky. A za čtyři roky pojedeš se mnou. Pořád budeme kamarádi.“

„Co když ne? Zapomeneš na mě! Proč by ses měl bavit s malým děckem, když budeš mít kamarády svého věku?“

„Jak jsi na to přišel Harry? Přece jsem ti slíbil, že tě neopustím. Je jedno, kolik budu nebo nebudu mít přátel. Vždycky budu tvůj kamarád. Jsem jím od chvíle, kdy jsem tě našel u nás na zahradě. To se nezmění, jo? Já na tebe nikdy nezapomenu.“

Harry sotva znatelně přikývl a Severus ho krátce objal. Byl pro něj vším, což však malý Harry netušil. Nevěděl, že Severus nemá nikoho jiného než mladšího chlapce.