PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

43. Sám

30.6.1976

Harry byl rád, když se mu podařilo najít kupé, ve kterém mohl být sám. Ač si to nepřipouštěl, Bradavice opouštěl s těžkým srdcem. Za ten rok se toho stalo tolik, že měl chuť sepsat o všech svých útrapách knihu. Nemohl však tvrdit, že vše bylo špatné. Našel přátele, vynikal ve svých oblíbených předmětech, zjistil, proč se tolik liší od ostatních a také poznal Firenze.

Ano, zrovna Firenzova poslední slova ho nyní provázela cestou v bradavickém expresu.

„Harry Jonesi, jistě se v září opět setkáme. Přesto však, buď opatrný! Venuše je krvavě tmavá a co víc, Mars začíná postupovat a je čím dál více zřetelný. To nevěstí nic dobrého. Blíží se válka, zlá a krutá. Dávej na sebe pozor, můj lidský příteli!“

Přemýšlel, co vše nebeská znamení mohou ukazovat. Čí smrt značí Venuše a jaká válka nás čeká? Že by Voldemort budoval armádu?

Zadíval se z okna a povzdechl si. Na tohle vše si nedokázal odpovědět.

Začínal se těšit na malou Margot. Jakpak jí asi je? Snad lépe, když se Rose neozvala. Jistě by mu nějak dala vědět, kdyby se jeho malé kamarádce přitížilo. Vyčítal si, že na Margot nemyslel častěji. Ale vynahradí jí to. Celé prázdniny se bude věnovat jen jí.

Když se s jasným plánem blížil k sirotčinci, začal mít divný pocit. Nevěděl odkud pramení, ale byl znepokojen. Na štěrkové cestě přidal do kroku, chtějíc být čím jak nejdříve uvnitř. Kufry odložil do svého pokoje a nakoukl do pokoje Margot. Nebyla tam, tak se rovnou vydal do Roseiny kanceláře. Na chodbách vládla pochmurná atmosféra, žádný dětský smích ani zpěv. Zaklepal a aniž by počkal na vyzvání, vstoupil.

„Ahoj Rose!“

Mladá ředitelka sirotčince zvedla hlavu od papírů a překvapeně zamrkala.

„Harry?! Páni, vyrostl jsi! Sedni si, prosím tě.“

Harry měl srdce až v krku. Kdykoliv Rose chtěla, aby se posadil, vždy se jednalo o něco vážného. Stejně jako teď.

„Jak ses měl? Když tak na tebe koukám, tak asi budeme muset pořídit nové oblečení. Porostl jsi o dob-.“

„Tak co se stalo? Jde o Margot?!“

Mladíkovi bylo jedno, že zcela neslušně Rose přerušil. Chtěl vědět co se děje a proč Margot stále není v pokoji.

„Harry, je mi to strašně moc líto. Nepsala jsem ti, protože by tě dopis s největší pravděpodobností minul.“

Harry potlačil nutkání na Rose nevhodně zakřičet, jen přikývl a čekal na pokračování tušíc, že to nejhorší teprve přijde. Na mysl mu opět přišla Firenzova slova.

„Po Vánocích, se Margot trochu spravila. Sice byla stále závislá na přístrojích, ale začala normálně komunikovat. Mysleli jsme, že je z nejhoršího venku, ale nedávno se její stav opět zhoršil. Před pěti dny-.“

Rose se odmlčela. Nenáviděla sdělování špatných zpráv a obzvláště dětem. A vůbec netušila jak Harry zareaguje. V jejích očích to byl pořád malý, bezmocný chlapec. Povzdechla si a pokračovala ve svém nelehkém úkolu.

„Před pěti dny i přes veškerou snahu lékařů, zemřela. Předevčírem měla pohřeb. Chtěla jsem ti napsat, ale na poště mi řekli, že mají nedostatek pracovníků a dopis půjde tři dny.“

Hoch nijak nereagoval, jen tupě zíral skrze ni někam do neznáma.

Venuše je krvavě tmavá.

Konečně začal plně chápat všechna proroctví a náznaky, které mu Firenze pověděl. A teď je to tady. Zůstal naprosto sám.