PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

12. Neplač, Margot

31.7. 1975

Konečně je to tady! Včera mu přišel dopis z Bradavic a dnes měl jít se Severusem na Příčnou. Nemohl se dočkat! Už od rána byl jako na trní a snad každou minutu sledoval hodiny.

Dopis, oznamující jeho přijetí do Bradavic si četl pořád dokola. Byl to pro něj ten nejkrásnější okamžik, vědět, že bude někam patřit, že určitě bude něco v čem bude vynikat. Byl prostě šťastný a věřil, že mu nic nemůže na náladě ubrat.

„Harry? Pojď se mnou.“

Rose se tvářila nezvykle vážně a vedla Harryho chodbami sirotčince až k zahradě.

Tam na malé lavičce seděla blonďatá holčička a usedavě plakala.

„Nechce jít jíst a celý den tam takhle sedí. Je na tobě závislá a to že pojedeš pryč ji dost vzalo.“

Harry se smutně díval na malou Margot a sám si vzpomněl na to, kolik nocí proplakal, když Severus odjel.

„Mám si s ní zkusit popovídat?“

„Zkus to. Je ještě dítě a všechno hodně prožívá. Zvykla si, že tady jsi pro ni. Ta doba, kdy jsi byl v nemocnici byla hrozná a neumím si představit, co bude dělat až odjedeš do školy.“

„Jdu za ní.“

Harry pomalým krokem přešel k děvčátku a sedl si vedle ní.

„Margot?“

„Nech mě bejt. Jsi zládce.“

„Proč?“

„Jedeš plyč. Budu tu sama.“

„Ale no tak maličká. Vždyť na prázdniny budu zase zpátky.“

„Já už tě nechci! Nemám tě láda!“

Harry si povzdechl. Uvažoval, jestli to Severus měl taky tak těžké. Zkusil to vzít oklikou a malou Margot rozesmát.

„Opravdu? To je hrozné! Myslel jsem, že si mě jednou vezmeš a ty mě už teď nemáš ráda.“

Děvčátko se zasmálo, ale hned na to se zase rozplakala.

„Pojď ke mně.“

Harry rozpřáhl ruce a Margot si vlezla k němu na klín a smáčela mu slzičkami tričko. Chlapec na to nedbal a kolébal s ní ze strany na stranu.

„Budu se bez tebe bát.“

„Ale prosím tebe, čeho by ses mohla bát?“

Dívenka popotáhla a pořádně se k Harrymu přitiskla.

„Budu mít škaledé sny a nikdo mě nebude mít lád!“

Harry se musel usmívat do blonďatých vlásků. Dětská upřímnost byla opravdu k nezaplacení.

„Když budeš mít zlé sny, tak si vlezeš do mojí postele. Nechám ti tady svého medvěda, jo? A já tě vždycky budu mít rád. Vždyť si moje malá nevěsta.“

Margot se začala smát a po pláči už nebylo ani stopy. Harry se na ni zářivě usmíval a byl na sebe pyšný. Podařilo se mu, uklidnit ji.

„Hlavně už neplakej, Margot. Pokaždé se za tebou vrátím. Slibuju!“

Harry pozvedl dva prsty v přísaze a dívenka se opět rozesmála.

Nevšimli si, že je ze dveří pozoruje černovlasý mladík s vědoucím úsměvem na tváři. Jistě, sám si tímhle utěšovacím procesem taky prošel. Bude muset Harryho pochválit, že to zvládl.