PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

15. Nebelvír ne!

1.9.1975

Když vystoupili z vlaku na nádraží v Prasinkách, Harry se snažil potlačit nervozitu a rozhlížel se kolem sebe. Na rameno mu dopadla Severusova ruka.

„Ty to zvládneš. Uvidíme se ve Velké síní.“

A zmizel v davu. Harry se bezradně snažil najít někoho, kdo by mohl jít taky do prvního ročníku, aby ho následoval. V tu chvíli zaburácel nádražím dunivý hlas.

„Prváci ke mně!“

Když spatřil obrovskou postavu s lucernou v ruce jak k sobě svolává studenty prvního ročníku, neubránil se záchvěvu strachu.

„To je Hagrid. Je to moc hodný člověk, nemusíš se bát. Přeju hodně štěstí.“

Harry se otočil za hlasem, ale spatřil jen, jak Lily mizí v davu.

Odhodlaně se rozešel k Hagridovi a v duchu uvažoval, jak to Lily myslela s tím člověkem. Tenhle muž se obyčejnému člověku ani zdaleka nepodobal.

Nastoupil do loďky spolu s dalšími studenty a nechal se unášet nádherou přibližujícího se hradu. Na malý okamžik si dovolil zapomenout na Zařazování a jen pozoroval množství světel, která se odrážela na hladině jezera.

Profesorka McGonagallová, která se jich ujmula ve Vstupní síni vypadala velice přísně, přesto však byla Harrymu sympatická. Její vyprávění o kolejích pozorně poslouchal a jeho nervozita opět narůstala.

Bál se, že bude v jiné koleji než Severus. Sám, bez přátel, bez podpory. Co když ho Severus bude nenávidět?

S těmito rozporuplnými pocity vcházel spolu s ostatními do Velké síně. Severus rozhodně nepřeháněl, když mu vyprávěl, že výzdoba je naprosto úchvatná. Začarovaný strop vypadal jako reálná obloha.

Pohlédl k jednotlivým stolům. U zmijozelského se na něj široce usmíval Severus. Z Havraspáru a Mrzimoru neznal nikoho a od nebelvírského stolu na něj mávala Lily. Ovšem jen pár míst od ní zahlédl čtyři osoby o které rozhodně nestál. Poberty.

„Jones, Harry!“

Harry nervózně polkl a ztěžka dosedl na dřevěnou stoličku.

„Ale, kohopak to tady máme? Nepatříš sem, rozhodně ne teď, ale když už jsi tady, tak tě zařadíme. Volba je myslím jasná.“

„Prosím, jenom ne Nebelvír.“

„Jenom ne Nebelvír? Jsi si jistý hochu? V Havraspáru ani Mrzimoru nevynikneš, to vím jistě a pro Zmijozel nemáš ty správné vlastnosti. Je mi to líto, chlapče, ale nemohu jinak. NEBELVÍR!“

Harry sklouzl ze stoličky a zamířil k Lily, která na něho mávala od nebelvírského stolu. Ke zmijozelům se raději ani nepodíval, nechtěl vidět zklamání a vztek v Severusově tváři.
Sotva dosedl, Lily se k němu naklonila.

„Neboj, on to pochopí. Zvládl to u mě, zvládne to i u tebe. A oba víme, že tebe má rozhodně radši.“

Harry ji chtěl slušně poděkovat za podporu, ale k jeho uším dolehl nejméně žádaný hlas.

„Copak si tady počneš bez svojí chůvy? Pořád si budeš hrát na spravedlivého frajera jako na Příčné?“

Zvedl hlavu a nenávistným pohledem propálil Jamese Pottera, který byl autorem oné věty.

„K tomu, abych poznal co je správné a co není, nikoho nepotřebuju. Mám totiž něco, co ty nemáš. Mozek.“

Lily vedle něj se tiše dusila smíchy a někteří studenti na tom byli stejně, ale většina zmlkla a sledovala reakci Pottera.

„Právě jsi nám vyhlásil válku, Jonesi.“

Harry se napřímil a založil si ruce na hrudi.

„To mi nevadí. Přežil jsem horší věci než je banda namyšlenců.“

Potter zrudl vzteky a odhodil příbor. Zvedl se od stolu a odcházel z Velké síně. Pár vteřin nato ho následoval zbytek Pobertů.

Válka začala.