PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

61. Zapomeň

21.3.1977

Dnes večer měl Harry definitivně odejít z Bradavic a nastěhovat se do domu Molly a Arthura Weasleyových.

Oba byli členy řádu a měli tři děti, šestiletého Billa, čtyřletého Charlieho a několika měsíčního Percyho.

Na jednu stranu se těšil, ale čekalo ho loučení a to se mu ani trochu nelíbilo. Brumbál mu sice nabídl, že to za něj vyřeší, ale tohle chtěl a musel zvládnout sám.

Nejjednodušší to bylo s Lily. To základní jí vysvětlil a i když se to neobešlo bez slz, zvládla to. Musel uznat, že i přes počáteční neshody, si ji oblíbil a bude mu chybět. Jako budoucí člen řádu, nesměl prozradit ani kde bude či co bude dělat. Proto ji jen slíbil, že napíše.

Po jejím odchodu dlouho přemýšlel, jak zvládnout Severuse a Remuse. To bylo mnohem složitější. Ať už Severus dělal cokoliv, pořád to pro něj byl nejbližší člověk jeho života. Na rozdíl od Lily a Remuse, nebyla žádná šance, že by se časem setkali v řádu. Takže se vlastně dalo říci, že se rozloučí navždy. To Harryho trápilo nejvíce. Předtím měl naději, že alespoň občas svého kamaráda uvidí.

A Remus? V tom viděl snad ještě větší problém. Zatímco se Snapem se nebaví, takže to oba nějak zvládnou, s Remusem chodí. Pro jejich dobro se s ním bude muset rozejít. Už teď je o čtyři roky starší a lepší to nebude. Jak však někomu, koho milujete a kdo miluje vás říct sbohem tak, aby to ani jednoho nebolelo? Pak dostal nápad. Zadíval se na hůlku, položenou na nočním stolku a utvrdil se ve svém rozhodnutí.
Právě včas, protože do dveří vešel zmiňovaný mladý vlkodlak.

Harry ho nechal mluvit tak dlouho, jak jen Remus chtěl a každé jeho slovo si poctivě ukládal do paměti. Věděl, že více než vzpomínky mu už nezůstane.

„Počítám, že jsem neměl přijít jen, abych si s tebou popovídal, že?“

„Ne, to opravdu ne, ale to nevadí. Rád tě poslouchám.“

Harry se slabě pousmál a pokračoval.

„Sám vidíš, jak vypadám. Takhle tady zůstat nemůžu, Reme. Musím odejít.“

„A kam půjdeš? Co budeš dělat?“

„To je ten problém, Reme, nemůžu ti to říct. Je pravděpodobné, že se ještě někdy potkáme, ale…“

Harry se odmlčel a přešel k oknu. Když se otočil, Remus seděl ve stále stejné pozici, zády k němu s hlavou smutně skloněnou.
Asi pochopil, co se mu snažil říct. Harry pevně sevřel hůlku a namířil na Remusova záda. Teď nebo nikdy.

„Zapomeň…“

Viděl, jak Remus strnul a přešel před něj.

„Jsem rád, že ses stavil, ale měl bys jít.“

Remus k němu zvedl pohled. Mlha, která mu zastírala zrak zmizela a na tváři mladého vlkodlaka se usadil úsměv.

„Jasně, máš pravdu. Zase jsem rozjel a to pak nevím, kdy se zastavit. No, je škoda, že odcházíš. Přeju hodně štěstí.“

Potřásl si s Harrym rukou a odešel z ošetřovny. Harry by měl být rád, že se mu kouzlo podařilo a Remus si ho pamatuje jen jako kamaráda, ale místo toho se cítil naprosto prázdný. Jako kdyby mu někdo sebral velkou část jeho samotného.
Bolelo to, ale nebyla jiná šance. Nedokázal by žít s vědomím, že někomu ublížil. Stejný osud potká i Severuse, jakmile dorazí.