PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

24. Šance

6.2.1976

Dny se staly mnohem veselejšími a snesitelnějšími. Harry se cítil mnohem lépe, když se situace mezi ním a Severusem uklidnila.

Byl si moc dobře vědom toho, že se Severus i nadále baví s budoucími Smrtijedy, ale doufal, že až přijde na výběr stran, bude stát na té správné.

Jejich nedělní procházky byly opět protkány smíchem a vzájemným porozuměním a to Harrymu pro tu chvíli stačilo.

Zajímavější bylo však chování Remuse Lupina.

Vyhledával Harryho společnost čím dál častěji a nenechal se odradit ani Harryho ne zrovna přívětivým přístupem. Byl ochoten s chlapcem sedět ve společenské místnosti dlouho do noci i přesto, že ráno musel vstávat a čekalo ho mnohem náročnější učivo než Harryho.

A chlapec byl zmatený. Na jednu stranu mu Lupinova přítomnost byla příjemná, ale stále měl na paměti, že je členem Pobertů a může to být nějaký chytrý tah z Potterovi strany. Jeden večer to však nevydržel a zeptal se, doufajíc, že dostane upřímnou odpověď.

„Proč?“

„Proč co?“

„Proč se mnou trávíš čas a snažíš se, abychom byli přátelé.“

Po očku Lupina sledoval a překvapila ho červeň, která se objevila v jeho tváři.

„Protože chci.“

„To není zrovna dobré vysvětlení od premianta. Přijde mi zvláštní, že místo nahánění děvčat vysedáváš s prvákem.“

„Mě taky přijde zvláštní, že prvák, který by měl dělat vylomeniny a blbnout se chová jako student mnohem vyššího ročníku. Žádné bomby hnojůvky a podobně, jen studium.“

Harry se překvapeně podíval přes hranu knihy, kterou právě četl.

„No nevím, jestli je tohle standart prváků, tak by se Potter s Blackem měli vrátit zpět do prvního ročníku. To, ale pořád nic nevysvětluje.“

Remus si povzdechl a zadíval se do plamenů olizujících polena v krbu.

„Tobě to vadí?“

„To jsem neřekl. Jen rád vím na čem jsem. Máš přátelé, kteří dokonce ví o tvém tajemství a přesto hledáš další? U kluka z prváku? Tebe by to nepřekvapilo?“

„Asi ano. Jenže ty nejsi obyčejný prvák.“

„Já? Jsem ten nejobyčejnější člověk na téhle škole.“

„To nejsi. Chováš se a jednáš jako dospělý a to se mi líbí. Víš, čím jsem a přesto jsi to nikomu neřekl. Jsi jiný než ostatní, Harry.“

Poprvé vyslovil Harryho jméno a ten se schoval zpět za knihu. Cítil jak se červená a nechtěl, aby to Remus viděl. Možná by mohl tomuhle přátelství mohl dát šanci.

Ve stejnou dobu seděla Lily Evansová ve výklenku na chodbě ve třetím patře a společnost jí dělal Severus.

„Jsem ráda, že jste to s Harrym urovnali.“

„To já taky.“

„Proč jste se vlastně nepohodli?“

„To je jedno.“

„Nemělo to náhodou něco společného s tou holkou z Havraspáru?“

„Co o tom víš, Lily?“

„Dost na to, abych si udělala obrázek o Harryho vzteku.“

„Urovnali jsme to, takže je to v pohodě.“

Lily seskočila z okna a postavila se proti svému kamarádovi.

„Ne, není Seve. Avery i ti ostatní jsou zlí, Severusi. Neměl by ses s nima tolik bavit.“

„Proč bych neměl?“

„Stahují tě na temnou stranu. Vidím to já a vidí to i Harry. Na mě nedáš, to už vím dávno, ale měl by sis uvědomit, na jaké straně bude stát Harry. Nebo snad už pro tebe není nejdůležitější?“

Lily odešla a nechala zmateného Severuse stát samotného. Zadíval se na zataženou oblohu a povzdechl si. Ano, jednou budou stát proti sobě.