PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

64. Štěstí

30.3.1977

Takovou bouři pocitů, jakou právě cítil, ještě nikdy ve svém životě nezažil. Dalo mu velkou práci neprozradit nic ze svého nitra, ve výrazu tváře.

Po své pravici měl Smrtijeda, kterého by na tak bezvýznamné akci rozhodně neočekával.

Corban Yaxley patřil mezi onu obávanou desítku Smrtijedů, které byste nejraději viděli po smrti, ale zároveň se modlíte, abyste je nepotkali, když budete sami. Vyžíval se v mučení nečistých kouzelníků, a právě tím zapříčinil, že ho členové řádu a nejen oni, tolik nenávidí. Mimo jiné se o něm říkalo, že je v souboji neporazitelný. To Harrymu na klidu nepřidávalo.
   
A co teprve, když se podíval na barovou stoličku na levé straně. Věděl, že k tomu dojde, ale doufal, že ne tak brzo. Severus zarytě zíral někam před sebe, jako kdyby byl duchem nepřítomen.

Harrymu se hlavou honila spousta otázek. Řešením téhle nepěkné situace počínaje a Severusovou přítomností konče. Nechápal, jak se mohl dostat z hradu, aniž by ho kterýkoliv z profesorů zadržel.

A na Harrym teď bylo, poradit si s obávaným Smrtijedem a svým kamarádem, aniž by ohrozil ostatní osazenstvo hospůdky. Nebýt vážnosti situace, asi by se zasmál nad ironií osudu.

 „Copak tady mládenec jako ty pohledává bez přátel?”

Yaxleyho hlas byl nepříjemný a vlezlý, až Harrymu naskákala husí kůže. Ovšem zároveň se mu v hlavě začal rodit plán. Nebezpečný, téměř sebevražedný plán.

 „Třeba zrovna nové přátele hledám.”

Harry se na Smrtijeda ani nepodíval, ale zaznamenal, jak se Severus mírně natočil jeho směrem.

„To zní přímo skvěle! Možná jsi je právě našel!”

Málem by si povyskočil, že mu na to Yaxley skočil, ale musel být obezřetný. Nebyl to žádný pěšák, ale vychytralý ničema. Nesměl zapomínat ani na Snapea. Tomu to taky myslí a mohl by jeho plán prohlédnout.

„Ono záleží na tom, co by mi takové přátelství přineslo.”

Yaxley se trochu zamračil, ale dál pokračoval svým táhlým tónem.

„Pojď s námi a uvidíš.”

Harry horečnatě přemýšlel. Pokud by vyšli z hospůdky, byli by hosté v bezpečí, ovšem Harry by zůstal o samotě s dvěma Smrtijedy. Musel se rozhodnout, zda riskovat svůj život i odhalení.

Začínal nabývat dojmu, že mu nic jiného nezbývá. Při troše štěstí se mu podaří přemístit dřív, než ho Yaxlex zabije.

„Co když nejsem vhodným kandidátem?”

Harry si opatrně posunul hůlku v rukávu, aby byl připraven ji použít.

„Tak se vrátíš zpátky a budeš si tu dál popíjet.”

Yaxleymu evidentně docházela trpělivost. Harry hodil na pult mince za sklenku, kterou ani nevypil a postavil se.

„Tak mě veď.”

Yaxley se se spokojeným úsměvem zvedl a vykročil ke dveřím. Harry mu byl v patách a jen doufal, že stihne včas zmizet a poslat zprávu řádu.

Ulice byla zahalena neproniknutelnou tmou a mladík pocítil závan studeného vzduchu, který se mu otřel o tvář. Povytáhl hůlku ještě víc, zatajil dech a bleskurychle vyslal do Yaxleyho zad kletbu.

Naprosto nečekaně zasáhl svůj cíl a obávaný Smrtijed klesl k zemi. Neměl však vyhráno. Za ním vyšel do tmy Snape. Když uviděl Yaxleyho bezvládné tělo, tasil hůlku.

Harry tento krok očekával a Severuse okamžitě odzbrojil. Ovládal ho vztek spojený s adrenalinem, ale zároveň si uvědomoval proti komu stojí.

„Promiň.”

Severusovi oči se údivem rozšířily a těsně před tím, než ho zasáhla kletba se mu tváří mihlo uvědomění.

Harry je oba spoutal a vyslal zprávu pro řád. Začala na něj doléhat únava a především fakt, že nebýt Yaxleyho arogance a Snapeovy pomalé reakce, už by s největší pravděpodobností nebyl mezi živými.

Přešel do vedlejší uličky a přemístil se domů, do Doupěte.