PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

60. Fénixův řád

20.3.1977

Pochodoval po ošetřovně tam a zase zpátky a neustále nakukoval ke dveřím doufaje, že brzy dorazí ředitel školy. Madam Pomfreyová ho pouze informovala o jeho stavu, ale co se bude dít dál mu nikdo nebyl schopen říct.

Při pohledu do zrcadla se upřímně vyděsil. Rozhodně se v tomhle stavu nemohl vydávat za dvanáctiletého chlapce. Netušil, co má Brumbál v plánu, jen naivně doufal, že nějakým záhadným způsobem zařídí, aby mohl zůstat v Bradavicích.

Někde v hloubi duše však převládal pocit, že zbytek času rozhodně nezůstane ve škole. Když se konečně otevřely dveře a stanul v nich Albus Brumbál, Harry nasucho polknul. Něco mu našeptávalo, že tenhle rozhovor se mu určitě líbit nebude.

„Harry! Pojď, posadíme se.“

Brumbálův bohorový klid na Harryho působil opačným účinkem. Byl nervóznější než když na ředitele čekal. Posadil se na postel a Brumbál si zabral židli proti němu. Kouzlem zastřel závěsy a použil tišící zaklínadlo, aby náhodou někdo nepovolaný něco nezaslechl.

„Myslím, že nemá smysl chodit kolem horké kaše, Harry. Oba víme, že nastalá situace je velkou komplikací.“

Harry si povzdechl. Jistěže to věděl. Horší však bylo se s tím smířit.

„Co bude teď, pane řediteli?“

„To je složitá otázka hochu. Rozhodně není možné, abys zůstal v Bradavicích.“

Tušil to. Celou dobu, kdy si naivně říkal, že Brumbál něco vymyslí tušil, že bude muset školu opustit.

„Takže si sbalím věci a vrátím se domů.“

Neptal se, nehádal se, jen suše konstatoval.

„Ne.“

„Tomu nerozumím, pane. Nemůžu zde zůstat, takže nezbývá nic jiného, než se vrátit domů.“

„Harry, chlapče. Díval jsi se už do zrcadla?“

„Jistě, bohužel.“

„Jak by asi zareagovali v sirotčinci, kdyby ses tam takto objevil?“

Harry se zamyslel. Brumbál měl pravdu, opět. Asi by nevysvětlil to, jak nyní vypadá.

„Chápu. Jak to tedy bude dál?“

„Co víš o Voldemortovi, Harry?“

Mladík zmateně zamrkal a snažil se pochopit, co má černokněžník společného s jeho budoucností.

„To co všichni ostatní. Jeho ideologie o čisté krvi je nesmysl a to, jakých věcí se dopouští, jen dokazuje, že je to zrůda. Sbírá stoupence a podle všeho plánuje válku. Co to ale má společného se mnou?“

„Vystihl jsi to krátce, ale víceméně přesně. Ovšem o válce se zatím nikde nemluví.“

„Ale válka určitě bude.“

„Jak to můžeš… ach jistě, tvůj kentauří přítel. Ano, válka bude. A obávám se, že dříve než si myslíme.“

„Pořád to nevysvětluje, jak do toho zapadám já? Nějak jste mi ještě neřekl, kam mám tedy jít a co dělat?“

„Až nastane válka, budeš bojovat, Harry?“

Harry na ředitele vytřeštil oči, přesto však s odpovědí neváhal.

„Samozřejmě. Všichni budou bojovat.“

„V tom případě pro tebe mám návrh. Založil jsem takovou menší organizaci nebo spíše odboj. Jmenuje se Fénixův řád a je přísně tajná. Kouzelníci a čarodějky, kteří se stanou členy, vykonávají své úkoly, které nám mají pomoci Voldemorta porazit. Naše řady se rozrůstají, sice ne tak rychle jako Voldemortovy, zato se jedná o velice schopné kouzelníky. Chráníme tak obyčejné občany před nájezdy Smrtijedů. Jak jsem slyšel, máš nastudované knihy až do sedmého ročníku a podle profesora Kettlera exceluješ. Chceš se tedy stát plnohodnotným členem Fénixova řádu, Harry?"

Chlapec, ze kterého se rázem stal mladý muž, se na okamžik zamyslel. Byl by to nový začátek, nové možnosti a především boj za správnou věc. Zadíval se na ředitele, mlčky přikývl a poprvé od svého probuzení se usmál.